„Vím dobře, že kniha je pro mnohé šílená a těžko stravitelná, vždyť i exprezident Klaus napsal článek pod neuvěřitelným názvem ‚Smí spisovatel Topol napsat román Citlivý člověk?‘ No, jasně, že smí,“ říká v našem rozhovoru, který dobře ilustruje i to, proč filmového Citlivého člověka někteří milují, a jiní nenávidí.
Do kin aktuálně míří film Citlivý člověk podle vašeho stejnojmenného románu. Jaké to ve vás vzbuzuje pocity?
Mám radost! Pro spisovatele, který svou knihu roky souká někde o samotě, je to velká věc, když se najde parta o generaci mladších filmařů, kteří jsou knihou natolik uhranuti, že věnují tuny energie a času, aby ty popsané stránky převedli na plátno. Vím dobře, že kniha je pro mnohé šílená a těžko stravitelná, vždyť i exprezident Klaus napsal článek pod neuvěřitelným názvem „Smí spisovatel Topol napsat román Citlivý člověk?“ No, jasně, že smí! Citlivý člověk zatím vyšel asi v deseti jazycích, měl jsem spoustu čtení v Čechách, ale i třeba v Berlíně, Paříži, Římě… naposledy dokonce v Oxfordu a teď je ještě film. Takže kdykoli začnu kňourat, jak na psaní nemám čas a jak literatura ztratila na prestiži a kdesi cosi, tak si rázně zavelím: „Ty vole, ztichni! Ztichni a žasni!“ Vždyť když mi bylo dvacet, seděl jsem někde v undergroundovém sklepě, psal básně a čekal, že do dveří kopnou estébáci… a teď takováhle radost. Stejně je ale ve mně nervozita, nikdy netuším, jestli do budoucna dokážu napsat ještě něco dalšího. Možná to ale tak má být. Nikdy jsem si psaní knih neosvojil jako řemeslo, je to vždy spíš spontánní egoistický výbuch a k tomu nejistota patří.
Norský spisovatel Jørn Lier Horst mi nedávno říkal, že když se podle jeho knih měl začít natáčet seriál, bral to jako poctu, zároveň ale byl nervózní z toho, že někdo jiný bude vyprávět jeho příběh. Vnímal jste to u Citlivého člověka stejně?
Ne, nevnímal. Beru to jako poctu. Od knihy, mnou vymyšleného a psaného příběhu, se prostě odříznu, předám ho dál. A „Citlivý člověk“ vyšel i jako audiokniha, namluvená Petrem Čtvrtníčkem, v divadle Kámen z ní udělali divadelní představení a teď tedy přichází film Tomáše Kleina. Čekám třeba ještě operu… Beru tohle všechno jako další život knihy, ale už nemám tu zodpovědnost, veškerá sláva i ovšem třeba potupa teď patří těm dalším tvůrcům. A pragmaticky: dostal jsem za autorská práva prachy, takže jsem příběh prostě prodal. Ať si s ním ti další naloží podle svého.
Citlivého člověka už mohli vidět diváci na karlovarském festivalu nebo na uherskohradišťské Filmovce. Někteří jsou z něj nadšení, jiní odcházejí ještě před koncem. Rozumíte těmto reakcím? Protože také slýchám, že když
je to podle Jáchyma Topola, musí to být kontroverzní…
Jsem až takový snob, že mi tohle docela lichotí. V Karlových Varech jsem ale na premiéře byl, a že by šokovaní diváci nějak houfně odcházeli, to je spíš taková ta festivalová legenda… možná dokonce marketing? Docela ale chápu, že pokud někdo jde na další „český film, plný laskavého humoru“, tak je z té palby, co režisér Tomáš Klein a jeho tým na plátně rozestřel, možná trochu zmatený. Ke mně se zatím dostaly ty příznivé ohlasy. Ale pokud tedy někdo nedokouká, chápu to a uznávám! Sám nemám trpělivost dočítat knihy či dokoukávat filmy, které mě nevcucnou po nějakých třiceti stránkách nebo dvaceti minutách… ale to je přece oukej. Nabídka je obrovská a nemá cenu se trápit s něčím, co s námi vnitřně nerezonuje.
A co říkáte na Davida Prachaře a Tatianu Dykovou v hlavních rolích?
David je můj kamarád a tady na stránkách Mladého světa se poprvé svěřím, že Taťánu vlastně tak trochu miluju, a to docela dlouho, tak co mám říkat dál? Jsem z nich nadšený. A pikantní pro mě ještě bylo, že právě ve Varech, než jsme nastoupili na červený koberec, se vedle Taťány zjevil Vojta Dyk, aby nám poblahopřál. A Vojta byl jeden z prvních lidí, kteří na vydání knihy Citlivý člověk reagovali. Napsal mi dlouhatánskou podpůrnou esesemesku, právě když Václav Klaus tehdy spustil kampaň proti knížce. Takže to bylo takový až rodinný setkání…
Fenomenální je podle mě zejména Vladimír Javorský… Souhlasíte?
Souhlasím. On je rychlý, vtipný a přitom mi připadá, že někde uvnitř sebe pořád medituje. A přemýšlí.
Měl jste možnost podílet se na výběru herců?
Vůbec, to jsem s důvěrou nechal na Tomáši Kleinovi. A vyplatilo se to.
Jak se obecněji stavíte k filmovým adaptacím literárních děl? Bývají lepší knihy, nebo filmy?
Ohromně záleží na tom, jestli jdete na film podle knihy, kterou dobře znáte, souzníte s ní, máte ji pod kůží. Pak si na film těžko zvykáte. Jsem knižní člověk, takže filmové adaptace takových pecek jako Vojna a mír, Bílá velryba nebo Zločin a trest mě už těžko ohromí, beru je spíš jako zajímavost. Ale ovšemže mohou být filmy lepší než knihy! Tak třeba kanadský film o jezuitech a indiánech, Black Robe, podle knihy, která pod názvem Černé roucho česky vyšla v překladu Romana Tadiče. Film jsem viděl asi už třicetšestkrát…
A vy sám jste filmový fanoušek? Jaké filmy máte rád?
Já jsem se zasekl na italském neorealismu, takže mám rád ty černobílé, trochu smutné příběhy se zvláštním humorem. To je ta pravá magie. Takže klasika: Fellini Silnice, De Sica Zloději kol, to u mne už asi nic nepřekoná. Zároveň mě fascinuje, jak tohle italské poválečné hnutí tvůrců dovedně spojuje film a literaturu; spisovatele, jako Moraviu, Pasoliniho, Malaparteho u nás asi už málokdo čte, ale pro mě jsou důležití. A ještě vám dám příklad filmu, který, když vidím po letech znovu, tak mne zasáhne s ještě pustošivější silou. To je film Prolomit vlny od Larse von Triera. Ale nejsem zas takový intelektuál, kdysi se do mne silně zasekl třeba Gladiátor, přiznám se, úvodní bitevní scéna je úplný kinematografický zázrak, xkrát jsem sjížděl romantického Posledního Mohykána… A ovšem Blade Runner, tuhle scifi jsem viděl poprvé někde na videu v Praze, pak v mém prvním multikině v New Yorku, pak někde v Dánsku, a dokonce na satelitu v jurtě v Ulan Bátoru v Mongolsku, pak zas jinde, střízlivý, opilý, sám, zamilovaný s někým, je to takový můj soukromý kultík.
Pojďme prosím ještě k vaší další práci. Co nového chystáte v Knihovně Václava Havla?
Dobře, že se ptáte! Na rozjezd nové sezony jsem moderoval večer s běloruským spisovatelem Illjou Sinem, autorem skvělého románu Libido. Kvůli KGB Illja nemůže z vlasti vyjet, byl u nás alespoň na monitoru. Uvedli jsme dílo básnířky Svatavy Antošové, se kterou jsem pro naši internetovou televizi Havel Chanel udělat rozhovor. A uvítali jsme i knihu Václava Havla Někam jsem to ukryl, fascinující znovuobjevenou reportáž o prezidentově stíhání a věznění. V říjnu jsme pořádali docela vážnou mezinárodní událost, totiž konferenci na aktuální téma: Ženy ve válce. Náš program je stále plný, literatura se střídá s politickými diskusemi a máme nabito. Jako dramaturg se budu s kolegyní Erikou Zlamalovou snažit, aby to vydrželo. A máme určitou výhodu, jsme v centru Prahy a vstup je volný…
A jak se vůbec Knihovna proměnila po odchodu Michaela Žantovského?
V programu našeho kulturního klubu žádnou změnu neplánujeme! Michael je vynikající diskutér, položil základy právě k Havel Chanel, který k nám přitáhl spoustu lidí, kteří nám zůstávají věrni. A Michael u nás samozřejmě vystoupí i v budoucnu…
O čem teď píšete? Chystáte další román?
Mám, jako obvykle, pár knih rozepsaných, ale zatím jsem nenašel čas si na ně pořádně sednout. Už mám vyzkoušené, že potřebuju tak asi tři měsíce samoty. A to je těžké. Jasně, narážím především na technologie! Vždyť už jsem veterán, první knížky jsem napsal, když neexistoval mobil, internet, člověk měl samotu k soustředění jako běžnou věc. Pár knih ze mě takhle vypadlo, ani nevím jak. Teď se ten čas k soustředění musí pracně vydobýt. Což platí i pro čtenáře, znáte snad někoho, kdo si v kuse třeba dvě tři hodiny čte a nejukne na mobil? Ále co, zase v sobě krotím kňourání, vždyť dobré knihy se píšou pořád. A jak už jsem říkal, u mě psaní není řemeslo, prostě počkám, a až nastane ten správný čas, tak zas něco vychrlím.
Platí pořád, že spisovatelé jsou svědomím národa? Protože pokud ano, práce vám asi zase přibývá…
Tohle bylo řečeno kdysi velmi dávno, snad za národního obrození, ale já si z těch velkých slov teď nemůžu dělat legraci. Kousek od nás zuří strašná ruská válka, my nevíme, kolik básnířek či spisovatelů už umřelo třeba s granátem v ruce nebo při mučení někde v kobce. Nejspíš si od nich nikdy nic nepřečteme a ani nebudeme znát jejich jména. Asi to tak ale v dějinách bylo vždycky. Útěchy v tom tedy moc není, ale spisovatelé nejspíš nemohou psát, aniž by o tomhle nevěděli.
Autorský text
