Jaké myšlenky ve vás jako řediteli významné kulturní instituce vyvolává Rok české hudby?
Je to důležité připomenutí historie moderního českého divadla a moderní české opery, počátek světoznámosti a úspěšnosti české hudební kultury a opery zejména. Málokdo u nás si uvědomuje, že jsme jedna z nejúspěšnějších kultur v oblasti opery. Jen to množství skladatelů a světově úspěšných děl dodnes hraných! Vztáhnete-li to k počtu obyvatel, zjistíte, že česká hudební a operní kultura je jedna z nejsilnějších a směle se řadí vedle velkých operních kultur, jako jsou italská, německá, ruská, francouzská… Máme na co být hrdi a tyto oslavy jsou příležitostí si to připomenout. Rád bych zmínil i to, co si málokdo uvědomuje: Praha je nejmenší hlavní město z významných metropolí Evropy, ale má tři operní divadla s dvěma orchestry, hraje se tu ročně přibližně 380 operních představení, která jsou skvěle navštívená. Naši občané jsou velkými milovníky opery.
Mluvíte o připomínání tradice, ale mnoho důležitého se děje i v současnosti…
Vidíme, že česká hudební a operní tradice je stále živá, objevují se nové a nové inscenace jak doma, tak ve světě. Podívejte se, kolik je v zahraničí různých variant Káti Kabanové, Jenůfy, Rusalky a podobně. Zároveň se inscenují i díla skladatelů méně uváděných, ať už následovníků Dvořáka a Smetany, nebo díla současných skladatelů, například Miroslava Srnky. Na tom má Národní divadlo také svůj podíl.
S Rokem české hudby se pojí i projekt Smetana200. Jak se na Smetanovo výročí narození Národní divadlo chystá?
Bedřich Smetana, jehož dvousté výročí narození jsme oslavili 2. března velkým galakoncertem, stál u základního kamene Národního divadla, byl jedním z těch, kdo kámen slavnostně pokládal, a pronesl při tom onu slavnou větu „V hudbě život Čechů“. Ale nejen to – mnoho let byl kapelníkem orchestru Prozatímního divadla, který vybudoval a z jehož jádra se posléze zrodila Česká filharmonie. Smetana ve svém díle absorboval všechny tehdejší moderní vlivy. Je autorem lidové Prodané nevěsty, opery s krásnými písničkami. Ale je i autorem Libuše, v níž absorboval wagnerovské vlivy, a dalších dodnes uváděných věcí. Uvědomujeme si, co jsme dlužni této bohaté historii a zároveň ji rozvíjíme.
Jak se Rok české hudby konkrétně promítne do programu Národního divadla
8. března se konala premiéra nového nastudování Rusalky v režii dua SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský). Kromě již zmíněného koncertu Smetana Gala, který se uskutečnil 2. března pod taktovkou čtyř dirigentů – Roberta Jindry, Tomáše Netopila, Jiřího Rožně a Rastislava Štúra –, uvedla Česká televize 4. března záznam Prodané nevěsty v režii Alice Nellis. V roce 2024 bude mít v režii Ondřeje Havelky premiéru Smetanova opera Tajemství, v následující sezoně nastuduje slavný katalánský režisér Calixto Bieito Janáčkovu Její pastorkyni. Stále uvádíme Káťu Kabanovou, Příhody lišky Bystroušky, chystáme i málo hranou Fibichovu Šárku. V létě pojedeme na operní festival do Finska, kde představíme Prodanou nevěstu, a pochopitelně vystoupíme na festivalu v Litomyšli, kde se odehraje velká část smetanovských oslav. Také se však zaměřujeme na soudobou hudbu. Iniciovali jsme vznik oper Ivana Achera nebo Jana Kučery, připravujeme i nové projekty současných skladatelů – Jiří Trtík pro nás píše novou operu podle Kafky, Šimon Voseček scénické oratorium. A dirigent Jiří Rožeň se stal kurátorem festivalu Opera nova, který se v budoucnu zaměří na propagaci soudobé české hudby.
Bude vrcholem oslav Smetanova výročí provedení Libuše? Chystá se koncertní provedení s Českou filharmonií a Jakubem Hrůšou na Pražském jaru, Národní divadlo ji uvede scénicky…
Opera Libuše je určena pro scénické provedení na jevišti a byla napsána pro Národní divadlo. Samozřejmě nic nenamítáme proti tomu, že bude hrána ve zjednodušené verzi bez dekorací a hereckých výkonů. Ale pokud chtějí diváci opravdu vidět Libuši, věřte tomu, že Smetana ji nenapsal jako koncert, ale pro jeviště. V Národním divadle se poslední inscenace Libuše s vynikající Márií Porubčinovou v titulní roli úspěšně hraje od roku 2018. Její slavnostní provedení jsme uvedli 3. března, tedy den po Smetanových narozeninách. Rád bych zdůraznil, že počátky českého moderního divadla a jeho úspěchy jsou spjaté především s operou. Dost se na to zapomíná. První posluchači Libuše byli zaskočeni její moderní podobou. V české veřejnosti panuje omyl daný neblahým působením Zdeňka Nejedlého a zjednodušeným vyučováním na základních školách, že národní obrození byla touha po izolaci národa. Národní obrození ale byla snaha čím dál vyspělejší a kulturnější české společnosti se vyrovnat se světem a spolupracovat s ním. Dokázat, že česká kultura je schopná stejných výkonů jako ostatní velké kultury… A to jsme nejvíce dokázali na poli opery. Zdaleka ne tak úspěšní jsme byli v oblasti činohry nebo baletu, ale v opeře se nám to podařilo jednoznačně.
Je podle vás na programu Národního divadla Smetany dost?
Na programu Národního divadla je tolik Smetany, kolik unese zájem našich diváků a možnosti našich tvůrců.
Je pro divadlo vhodný seriálový způsob uvádění oper? Nemělo by mít na programu více inscenací, které by nasazovalo trvale párkrát do měsíce?
Měla-li by to být skutečně zevrubná odpověď, museli bychom tomuto tématu věnovat celý rozhovor. Ale pokusím se stručně. Národní divadlo má v této chvíli menší sólistický soubor, než by potřebovalo. A to ze dvou důvodů – vlastní zaměstnanci jsou pro instituci velký luxus, proto také většina operních divadel volí seriálové uvádění a zve jenom hosty. Za druhé, profese operního pěvce je už tak náročná, že lidí schopných ve vysoké kvalitě zpívat v Národním divadle, není dost. Se vší odpovědností vám mohu říci, že všichni špičkoví čeští pěvci jsou v Národním divadle angažováni a že se velmi pečlivě díváme po všech mladých českých interpretech, ať doma, nebo v zahraničí, abychom je co nejrychleji získali.
Na co se vy osobně v letošních oslavách nejvíc těšíte?
Moc bych si přál, aby Rok české hudby přispěl k tomu, že si významná část české společnosti uvědomí, jak důležité pro českou kulturu jsou její kulturní instituce. Ti, kdo zakládali moderní českou kulturu, zároveň zakládali moderní české instituce – veřejná divadla, orchestry, galerie atd. Institucionální kultura je to, co dává západní společnosti sílu. A my v tom vynikáme. Když se rozhlédnete po světě a budete přemýšlet, proč byla západní civilizace tak úspěšná, proč došlo zejména v 19. a 20. století k tak velkému rozvoji vědy a průmyslu, technologií a životní úrovně, zjistíte, že velký podíl na tom měl vznik kulturních institucí, které vedly k hlubší schopnosti občanů poznávat svět i prostřednictvím emocí. To vede k větší kreativitě a ovlivňuje to i úroveň vědy a hospodářství. Degradací či případným rozkladem kulturních institucí nebo jejich malou podporou zároveň degradujeme a snižujeme význam naší vlastní kultury a společnosti. A to myslím smrtelně vážně.
Zdroj: autorský text
Alena Sojková
