Právě s ním jsme probrali, jak se vlastně v duchařském thrilleru od Dannyho Robinse, tak nezvyklém pro česká jeviště, buduje atmosféra a jak se mu hraje jeho buranský Ben, věřící na duchy, když ho většina z diváků má tendenci vnímat spíše jako televizního Josefa Němce nebo divadelního Sherlocka Holmese v depresích.
V Činoherním klubu mělo nedávno premiéru představení 2:22 – Duchařský příběh. Jeho atmosféra a výkon váš a vašich kolegů mě opravdu pohltily a musím říct, že to bylo snad poprvé, kdy jsem se v divadle chvílemi bál. Pletu se, nebo i vy zažíváte s Duchařským příběhem něco úplně nového? Protože mám pocit, že tento typ divadla u nás zatím moc nevídáme…
Děkujeme. Jsem rád, že Činoherní klub uvádí tento druh žánru, který na našich jevištích ještě nemá tradici. A přál bych si, aby uvádělo hry tohoto typu víc divadel. Mohlo by tak vzniknout konkurenční prostředí čistě tohoto žánru. Diváci, kteří na něj přijdou do divadla, totiž mají jistotu, že se budou bavit a chvílemi i bát. A za to napětí, kterému jsou podrobeni, je na konci čeká nečekaná pointa. Ta hra je výborně napsaná a je v ní co hrát.
Jaké bylo zkoušení? Byli jste hodně omezeni britskou licencí?
Čím víc jsme hru 2:22 četli a zkoumali, tím víc nás ujišťovala, že držet se jí nám dá svobodu. O omezení tu nemůže být řeč. Danny moc dobře věděl, co píše!
Jak jste se vy, kteří v této inscenaci vystupujete, sehráli?
Domluvili jsme si princip. Všechno, co se děje na jevišti, se musí dát vysvětlit. A pak – bavilo nás to. Zkoušení jako korálek! Nechtějte, abych pokračoval dál. Máme skupinu tvůrců 2:22 na „vocapu“, a ti by mi dali „kouř“.
A jaký klíč jste našli k tomu udržet tu atmosféru a napětí?
Hodně tomu napomáhá hudba Milana Pastyříka, který pro Činoherní klub dělá už několikátou inscenaci. A tady je využita naplno její intenzita. Za tu dobu, co jsem v Činoherním klubu, ještě neměla ve hře takovou roli. Když o představení s někým mluvím, často zmiňují, že je na pravém místě a v pravou chvíli, a to je umění citu a timingu Braňa a Milana.
Postava Bena, kterou hrajete, věří na duchy. Jak to máte vy sám?
Tohle je samozřejmě téma. Každý to známe. Můžeme se ve společnosti bavit o rodině, o práci, o umění, o čemkoliv. Ale jakmile někdo začne vážně mluvit o tom, že v jeho domě straší nebo že viděl ducha?! Stane se to, že debata rychle končí. Co když s tím ale přijde člověk, se kterým máte dítě? Drama teprve začne. Pro mě jde na tomto světě o záměrně zacyklený tvar nepoznání. Jen ochutnání, že paralelně jde i o jiný čas a tvar, než který žijeme. Zatím vše. Až budu vědět víc, zkusím se přidat a dát vám znamení! (smích)
Duchařský příběh napsal Danny Robins, který se záhadám a nadpřirozeným jevům věnuje opravdu intenzivně, a to ve svých populárních podcastech. Zajímá vás tohle tajemno?
Moje angličtina ještě není takové kvality, abych jeho podcast mohl ocenit. Ale co vím, zve ke konfrontaci s lidmi, co zažívají něco, řekněme mimořádného, vědce, fyziky a další. A na vysoké úrovni propojuje zkušenosti obou stran. Myslím, že je to dobře právě proto, aby se lidi nerozdělovali na ty, co věří a nevěří. Ale aby si společně mohli pomocí nových, přijatelných pojmenování porozumět v tom, o čem mluví. Pak je prostor k poznání.
Váš Ben je poměrně prostý řemeslník, který umí ocenit hlavně kvalitní stavařinu. V tomhle s ním máte něco společného?
Ani ne. Ale díky nedávné zkušenosti s rekonstrukcí už poznám nekvalitní stavařinu.
Ptám se na to i proto, že vás vnímám spíš jako Sherlocka Holmese nebo Josefa Němce, když zmíním dvě vaše jiné role, než jako někoho takového, jako je Ben… Nebo vám to jeho částečné „buranství“ herecky vyhovuje?
Jasně, ale kdybyste věděl, jak rád jsem „stvořil“ Benyho!
Když už jsem zmínil Sherlocka Holmese, jak vás baví Podivuhodný případ pana Holmese, který hrajete v Divadle Na zábradlí? Protože mě bavil také velmi a fascinuje mě, kolik toho zvládnete uhrát, i když zrovna jen ležíte na gauči…
Děkuju. Zpočátku jsem k němu neměl ten správný přístup. Všechno se odehrává v Sherlockově hlavě a já nevěřil, že jsem schopný jeho vnitřní svět přenést na diváky tak, aby příběhu rozuměli. Zašmodrchal jsem se. Byl to omyl. Jsem součástí příběhu. Vždyť mí kolegové mají stejně malý prostor a hrají ten stejný příběh skvostně. Není to všechno jenom na mně. Je spousta věcí, kterým nemusíme hned rozumět, ale můžeme je cítit, a ony se nám vyjeví jindy, a v nových souvislostech. Ten vrt, co ve hře, kterou David Jařab napsal a režíroval, vrtá v hlavě Holmesovi, byl tenkrát téměř totožný s tím, co vrtalo v hlavě mně osobně. Byla to krize. V současné době hraju ten jeho Podivuhodný příběh rád. Bavím se tím, s jakým humorem je napsaný a čekám na to, co mi ten večer našeptá do větviček.
Jak vám vlastně vyhovuje ten maličký prostor Činoherního klubu?
Vyhovuje mi. Každá scénografie, která ho promění, mnou pohne. Každý večer tu můžete být jinde.
Je zavazující hrát v takto historicky kultovním divadle? Ale podobně se vlastně mohu zeptat i na už zmíněné Divadlo Na zábradlí, kde rovněž vystupujete…
Nějaký ten „duch“ toho legendárního Činoherního klubu by nás měl už pustit a nechat pracovat na další, té naší, nové legendě. Při vší úctě. Není zavazující a nemá být. Hrajeme tu nové kusy, s novými herci a režiséry. Všechny, které trápí, že není Činoherní klub to, co dřív, bych chtěl požádat o to, ať nám věří, přejí nám a dají nám potřebný čas a prostor k tomu, abychom mohli vytvořit novou tvář divadla. Je to práce lidí, kteří divadlo umí a milují. A ještě jsme neukázali všechno, co ukázat chceme. Divadlo Na zábradlí už svůj nový kult má.
Poprvé jsem vás viděl v divadle ve hře Edwarda Bonda Spaseni na Nové scéně Národního divadla. Je to zhruba 13 let a dodnes si na to představení občas vzpomenu, protože ten příběh je hodně drásavý a hlavně ta inscenace byla nesmírně působivá. Dostal jste tuhle hru vy z hlavy, nebo ji tam pořád máte?
Spaseni! Ta hra byla, pokud se nepletu, napsaná v Británii koncem 60. let. A v Národním ji před 13 lety uváděli s obavami. Sociální drama podle skutečné události, kdy parta puberťáků „ukamenovala“ dítě v kočárku. V Činoherním klubu ji uváděli taky, dávno před Národním divadlem. A jednou pan Hrzán hodil kámen do kočárku, ten se z něj odrazil a dopadl na klín těhotné ženy sedící v první řadě. Slyšel jsem. Ale k věci. Vidíte, zase ti Britové. Oni tyhle sociální problémy umí psát, ale jak je hrají na divadle, zatím nevím. Musím si udělat výlet! Nejvíc si pamatuju pana Mrkvičku a jeho oči, energii. Říkali jsme si na první pohled obyčejné věty, ale neobyčejně. Díky němu. A pak, to kuře, které rukama trhala na vlásky Jana Boušková a vařila je v červeném zelí! Ha, ta moje postava se jmenovala Len! Naivně miloval holku z party a toužil po rodině. Bydlel s ní u jejích rodičů, ale ta holka milovala kluka, který seděl za to, že hodil ten kámen. Byla s Lenem jen pro to, aby měla klid od rodičů. Tak vida, něco si pamatuju, ale repliky to už nejsou.
A jak se vůbec zbavujete svých postav?
Nezbavuju se jich. Prostě je přestanu hrát s poslední tmou na jevišti.
Čekají vás naopak teď nějaké nové postavy? Jak vypadají vaše další herecké plány?
Herecké plány jsou v rukou divadla a režie. A v mém srdci.
2:22 – Duchařský příběh v Činoherním klubu
Jenny a Sam se s malým dítětem čerstvě nastěhovali do starého domu, který rekonstruují. První noci v neznámém prostředí jsou lehce děsivé. Jenny je přesvědčená, že každou noc přesně ve 2:22 se v dětském pokoji ozývají kroky – někdo chodí okolo postýlky. Sam, který je vědec, je pouze ochotný připustit, že cokoli, co může být slyšet, se dá jednoznačně rozumně vysvětlit. Kolaudační večírek, na který dorazí jejich kamarádka Lauren se svým partnerem Benem, prověří vztahy všech zúčastněných. Tahle noc vrhne světlo na jejich obavy a strachy a dost možná zpochybní všechno, o čem byli doposud přesvědčení, protože se rozhodnou zůstat vzhůru až do 2:22… Čemu věříte vy? A máte odvahu zjistit pravdu?
Prvním impulzem k napsání hry pro Dannyho Robinse bylo, když se mu kamarádka, do které by to nikdy neřekl, svěřila, že viděla ducha, a to, jak diametrálně odlišně na toto zjištění reagovali ostatní. Rozsáhlé rešerše ke hře pak vytvořily základ taky pro Dannyho duchařské podcasty. Napínavý thriller 2:22 – Duchařský příběh, u jehož sledování nezáleží na tom, jste-li spíš skeptik, nebo na duchy věříte, měl premiéru v srpnu 2021 v Noël Coward Theatre na londýnském West Endu. Inscenace se okamžitě stala hitem a zbořila několik westendových rekordů. Kromě popularity u diváků získala hra dobré ohlasy u kritiky a několik ocenění.
