Rozhovor s Janou Mastíkovou, hlavní architektkou LOXIA architects, o její cestě k architektuře, aktuálních projektech, ale i o připravované výstavbě nové budovy České filharmonie vedla Bára Štanglová.
Jano, když začneme úplně na začátku, jaká byla vaše cesta k architektuře?
Dlouhá. Já jsem byla takové tvořivé a kreativní dítě. Zároveň mi šla matematika, fyzika a deskriptiva. Ráda jsem si představovala věci v prostoru, takže když si uděláte výsledný průsečík, tak architektura byla pro mě jasná volba. Šla jsem studovat do Brna, potom jsem studovala ještě ve španělské Valencii a pak jsem zamířila do Prahy. Prošla jsem několika menšími ateliéry, chvíli jsem pracovala na vlastní noze. Ale od dětství mě to, řekněme, táhlo k velkým věcem. Chtěla jsem se podílet na velkých projektech.
K čemuž byste se na volné noze nedostala.
Nedostala. Musela byste mít hodně velké štěstí a já jsem toto svoje životní přání nechtěla postavit na tom, že budu mít kliku a splní se mé životní přání pracovat na velkých projektech. Šla jsem si za tím. Takže jsem nakonec zakotvila právě v našem architektonickém studiu LOXIA.
Kdybyste nám měla studio LOXIA představit, co byste nám o něm mohla říct? Tuším, že je to velké architektonické studio, ale v čem vyniká?
LOXIA je studio architektů a inženýrů, které má téměř třicetiletou historii. Máme obrovské zkušenosti s tím, jak stavby navrhovat a jak získat všechna potřebná povolení.
Když jsem se dívala na nějaká čísla, postavili jsme a navrhli víc než 10 000 bytů. Troufám si říct, že jsme odborníci jak na nové městské čtvrti a urbanizmus, ale umíme i mnoho dalších věcí. Máme za sebou rekonstrukce památek, návrhy na veřejné prostory, školy, školky.
Mezi vaše práce patří hřiště pod Nuselským mostem se skateparkem, který je velmi zajímavý. Když se budeme bavit konkrétně, jaké další projekty má LOXIA na svém triku?
Začnu z historie jedním ikonickým projektem, který mám osobně strašně ráda. Je to budova KPMG v Praze na Florenci vedle hotelu Hilton. A potom ještě z poslední dekády jsou to projekty jako Chateau Troja, SUOMI Hloubětín, Šárka a aktuálně projekt Nový Rohan. V Modřanech pak nová budova radnice.
Radnice v Modřanech je vaše dílo?
To je naše dílo.
Pojďme se blíže zastavit u projektu Nový Rohan, a pak také u Parku Nový Květ. Povězte nám o nich více.
Nový Rohan, jak už jméno napovídá, je nová městská čtvrť, která vznikne na Rohanském nábřeží u Libeňského mostu. Bude to krásné místo, které vytváříme ještě společně s dalšími čtyřmi architektonickými kancelářemi na obrovském území. Osobně se na něj velice těším, protože k tomuto místu mám vřelý vztah a miluju chodit po nábřeží. Ty domy tam chybí.
Park Nový Květ je úplně jiný příběh, úplně jiná písnička. V případě tohoto projektu se jedná o celkovou revitalizaci padesát let starého nákupního střediska, které se nachází v centru Zahradního Města na Praze 10. Když jsme k projektu přišli, museli jsme bohužel konstatovat, že budova je už na dnešní dobu morálně, a hlavně technicky hodně zastaralá. Nelze jí pouze zrekonstruovat a nechat jí dál sloužit. Budova neplní normy technické, hygienické, ale ani z hlediska parkování, kdyby pro takovéto obchodní centrum muselo být tolik parkovacích stání, že by v podstatě zabrala celý půdorys budovy. Proto tento projekt projde kompletní revitalizací. Bude mít podzemní garáže, zachová se obchodní parter a nad ním vzniknou bytové nástavby. Tento projekt je specifický tím, že už od počátku, kdy na něm pracujeme, tak se investor snaží o dialog s veřejností, s okolím, se sousedy, a dokonce jim na vlastní náklady hodlá revitalizovat i celé široké okolí této budovy, které je na městských pozemcích. Připravili jsme tam tři varianty veřejného parku a s veřejností probíhá participace, která varianta tam vznikne.
Říkala jste, že jako architektonická kancelář zařídíte všechno – od úředních věcí až po finální podobu návrhu. Jak těžké je dnes prosadit stavební projekt a realizovat ho?
Samotné prosazení je náročná disciplína. Musíte se obrnit trpělivostí a trošku i diplomacií, protože často jako architekti musíme zkombinovat protichůdné názory, abychom uspokojili jak klienta na jedné straně, tak město, veřejnost a obyvatele v okolí na straně druhé
Kdo bývá tím nejhlasitějším oponentem? Bývá to veřejnost?
Často to bývá veřejnost, čemuž já se nedivím. Osobně jsem zastáncem toho, když se lidé zajímají o dění ve svém okolí. Ale je potřeba si uvědomit, že žijeme v době, kdy každá realizace stojí obrovské množství úsilí a peněz. Ne vždy je možné nepostavit nic nebo postavit jenom park. Kolikrát abychom mohli něco revitalizovat, tak to s sebou nese i výstavbu nějakých nových objektů.
Je revitalizace cesta, kterou se bude Česko ubírat, protože volných prostor ubývá? Je revitalizace něco, co dá prostor pro nové budovy, nová centra?
Je to rozhodně cesta. Je to i určitá forma udržitelnosti výstavby. To znamená recyklovat, revitalizovat místa, která už pozbyla svého smyslu, své funkce, už neslouží svému účelu. Přestavět je na něco nového.
Je to trend, který se bude týkat jen Česka? Protože u nás je těch prostor nebo míst k revitalizaci hodně. Ať už jsou ve městech, nebo jsou to nějaké brownfieldové oblasti na okraji. Nebo je to trend v celé Evropě, nebo dokonce v celém světě?
Je to trend nejen v celé Evropě. Řekla bych po celém světě a záleží na stupni rozvoje dané země.
Je to tedy ten důraz na udržitelnost?
Já ji v tom vidím. Protože když se nad tím zamyslíte v makropohledu, je výrazně ekonomičtější stavět uprostřed města, kde už je veškerá technická a dopravní infrastruktura, než stavět za městem ve volné krajině, kam všechnu infrastrukturu musíte draze zavést a vybudovat, ale hlavně udržovat.
Když se ale bavíme o tom, že jednodušší je stavět v centrech měst, tak zejména ve městech, která mají nějaké historické jádro, může být problém s tím, že chcete postavit moderní budovu obklopenou historickými budovami? Jak je v tomto ohledu těžké například jednání s úřady, památkáři? A pak přichází na řadu veřejnost, která to někdy vnímá negativně.
Když se bavíme o centru tady v Praze, tak ono se nemusíme dívat jenom na Staré Město. Vlastně každá městská část má takové svoje centrum, kde v minulosti výstavba probíhala. A jejich problémy jsou dost podobné. Stavba v památkové zóně je specifická kapitola, i takové zkušenosti máme. Ale tam těch volných pozemků není tolik.
Pokud budeme mluvit o stavbě v centrálních částech města nebo městských částí, tam je to o velké diskuzi a hledání konsenzu, kompromisu jak s obyvateli, tak s městskou částí, tak samozřejmě i se státní správou.
Když se podíváme na některé projekty, které se v Praze chystají, tak je to nová budova České filharmonie, jak se vám ten návrh líbí?
Ta budova je úžasná. Podle výsledku architektonické soutěže, kterou jsem si celou pečlivě prošla, tak návrh hodnotím velmi kladně. Pozitivně hodnotím i místo, které se pro filharmonii vybralo, protože to je místo, které přesně takovou injekci, vzpruhu potřebuje. Ale trošku mám pochybnosti nad celou ekonomikou projektu.
Je fakt, že odhady nákladů byly jiné, a jsme už skoro na trojnásobku, možná i víc. Nedávno jsme tady měli hosta, se kterým jsme o tom hovořili. Jak se to může stát?
Je to filharmonie. Asi si musíme uvědomit, že se bude jednat o jednu z nejdražších staveb určených pro kulturu v historii. Když vidím ty návrhy, trochu mě trápí otázka, zda budeme schopni takto krásnou, ale zároveň náročnou budovu udržovat.
Protože my, architekti u nás v LOXIA, se snažíme stavět budovy nejenom krásné, ale aby byly také provozovatelné a funkční. Osobně nevidím v rozpočtu Prahy obrovské přebytky na to, abychom si mohli takovéto perly dovolit udržovat takovým způsobem, aby zůstaly nadále krásné.
O výstavbu filharmonie nemám takové obavy, ale o tu údržbu a péči ano.
Když mluvíte o tom, že v LOXIA dbáte na to, aby byly budovy, které postavíte, udržitelné, ať už jsou to byty, veřejné budovy, nebo radnice, snažíte se také o to, aby byly soběstačné?
To je taková složitá otázka. Vyloženě samostatně soběstačné, izolované ostrovy tady v Praze nenavrhujeme. Ono by to ani nedávalo smysl. Vždy se snažíme najít zdravý balanc mezi tím, co je ještě udržitelnost, ekologie, ale zároveň s ohledem na ekonomiku projektu. Můžete mít dům plný technologií, ale pokud vás bude na těch provozních, údržbářských poplatcích stát obrovské množství peněz, tak to, co ušetříte, do toho vlastně investujete.
Vy jste hlavní architektkou architektonického studia LOXIA. Jak velký je váš tým architektů?
V LOXIA je nás přes padesát. Nejsme pouze architekti, ale jsme architekti a inženýři a architekti a projektanti. A tím jsme možná trošičku jiné architektonické studio, protože umíme skutečně nabídnout komplexní pohled na projekt a komplexní péči.
Jak náročné je takový tým lidí uřídit? Váš tým je mezinárodní, že?
Ano, je mezinárodní. Musím říct, že na to nejsem sama. Mám skvělé zkušené kolegy, o které se mohu opřít. Je to náročné jako všechno v životě. Když chcete něco dělat pořádně, tak tomu musíte trošku propadnout, vyhrnout si rukávy a pustit se do toho.
Jak probíhá porada vašeho týmu nad jedním konkrétním projektem? Jak to vypadá, když přijde klient a řekne: chci postavit budovu, novou radnici v naší městské části? Co následuje?
Následuje mnoho schůzek. Analýza místa, územního plánu, diskuze s klientem, ale v případě radnice i s úředníky, kteří tam budou pracovat. Je to diskuze s vedením městské části. A se všemi, jak se říká odborně, dotčenými orgány státní správy. To znamená hasiči, hygienou, správci inženýrských sítí, dopravní policií. Velkou část času věnujeme precizaci zadání. Musíte mít jasno, co chcete stavět. Máme skvělé klienty, kteří většinou vědí, co chtějí stavět. Ale myslím si, že je dobře, když se jich na spoustu aspektů, které nezvládli promyslet, doptáme.
Jsou klienti znalí toho, jaké informace vám mají poskytnout, nebo je při jednáních spoustu situací s aha momenty, kdy zjistí, že na něco konkrétního nemysleli?
Neřekla bych, že jsou to aha momenty. Ale stejně jako každý člověk řeší své věci, které jsou pro něj osobně důležité nebo jsou důležité pro vaši firmu či případně městskou část. My jako architekti a projektanti plníme roli odborníka a říkáme vám, pozor – nezapomeňte ještě na tohle, pozor – musí se vyřešit ještě toto a tohle nebude fungovat. Někdy říkám, že jsme takoví průvodci. Že vás provedeme celým tím procesem, ale finální rozhodnutí je primárně na vás.
Je i na klientovi rozhodnutí o estetické stránce nebo se mu snažíte pomoci? Protože mnoho z nás má možná o architektuře zkreslenou představu, že si doma kreslí na papír ty krásné tvary budov, které pak předloží klientovi. Když se dívá z okna, tak vlastně pracuje…
A při tom dívání z okna máme tužku za uchem… Řekla bych, že to je tak 5 % práce architekta. Zbytek jsou ta jednání, diplomacie, to řemeslo. Protože architekt je trochu i řemeslník. A architektura není jen umění, ale je to i užité umění. Když nakreslíte těch deset tisíc bytů, umíte nakreslit dobrý byt. Umíte ho nakreslit v jakékoliv dispozici. My to máme postavené tak, že estetika jde ruku v ruce s funkčností. Nikdy estetiku neklademe výš než funkčnost, efektivitu a to, aby ten dům sloužil. Protože, upřímně řečeno, když vám nějaký architekt vnutí doma v bytě vyloženě nějaký nesmysl, vy potom celý život kolem nějakého například pitomého rohu chodíte a proklínáte toho architekta, tak je to špatně.
Jak těžké je vysvětlit klientovi jeho nereálné požadavky? Já bych chtěl tohle, viděl jsem to v časopise, musíte mi to tak nakreslit.
My klientovi takové řešení nakreslíme, ale s naším nejlepším vědomím a svědomím mu vysvětlíme všechny důvody, proč to dělat nemá, ale klient tam to řešení stejně bude chtít, tak mu ho tam nakreslíme.
Vy jste architektka, žena. Jaké místo mají ženy v české architektuře?
Řekla bych, že stabilní. Díky práci takových legend jako Eva Jiřičná nebo Alena Šrámková není pochyb, že ženy dokáží úžasné věci. Nějaké jiné postavení tam necítím. Vždy říkám, že architektura nemá pohlaví.
Není tam nějaký jiný pohled od ženy architektky, nebo muže architekta?
Vidím trochu rozdíl v komunikaci, ale nechci to moc generalizovat. Myslím si, že muži jsou přímočařejší, umí si víc hlasitěji prosadit svoje ego, svoji vizi. My ženy umíme více naslouchat. Řekla bych, že jsme urputnější a k tomu stejnému cíli jsme schopny také dojít.
Jaká je nadcházející generace architektů?
U nás v ateliéru dáváme mladým architektům relativně dost prostoru. Ať už díky stážím pro zahraniční studenty, tak i díky naší interní akademii, které říkáme škola projektování, kde se potkáváme s relativně dost mladými lidmi. O budoucnost české architektury nemám strach. Vidím tam pořád nadšení, zápal a chuť tvořit. Trošku se bojím, kdo ty nápady v uvozovkách bude stavět. Protože jsem nepotkala mladého člověka, který by mi řekl: „Já chci být zedník, já chci být tesař, já chci být truhlář.“
Jak motivovat lidi k tomu, aby třeba nechtěli být jenom těmi vizionářskými architekty, kteří budou stavět filharmonie, Opery v Sydney a takovéto projekty?
Domnívám se, že my se o to v LOXIA snažíme. Podíváte-li se na město a na jeho domy, tak z 90 % to jsou, řekla bych, prostě obyčejné domy, které slouží svému účelu. Protože v nich chcete bydlet, lidé v nich chtějí bydlet. Potřebují někam chodit do školy, někam na úřad. A to přece není žádná druhotná práce. Potřebujeme navrhovat takové stavby. Všichni nemůžeme navrhovat filharmonie. Kdyby bylo město tvořeno jenom z filharmonií, Tančících domů a Národních divadel, tak to není funkční město.
S jakou vizí jste šla vy osobně do architektury? Byla to ta vize dělat filharmonie, nebo plnit lidem jejich vize a sny?
Osobně jsem chtěla lidem plnit sny a dělat práci, která má smysl a přínos pro společnost a tvoří hmatatelnou hodnotu.
Je někde nějaké území, nějaké místo, které by si podle vás zasloužilo svůj projekt? Vy jste říkala, že filharmonie vznikne na správném místě. Je třeba pro LOXIA nějaké zajímavé místo pro navržení a realizaci nějakého projektu?
Teď vám asi žádné konkrétní místo neřeknu. Často ale chodím po Praze a říkám si: tady by mohl nějaký dům stát, proč už tady dávno nestojí? Takových míst je spoustu.
Domy i veřejné prostory okolo nich mají úžasnou moc aktivovat společnost okolo sebe. Jak jste zmiňovala sportovní areál pod Nuselským mostem, tak na něm je to krásně vidět. Byl tam hliněný plácek, kde se vůbec nic nedělo. Občas tam proběhl pes nebo si tam někdo kopnul s míčem, ale to bylo tak všechno. A když tam jdete dnes, tak je to místo plné dětí, plné teenagerů, plné skejťáků, ale i seniorů, co tam hrají pétanque. Je to místo potkávání, kde se pořád něco děje. Ráda tam často chodím a pozoruju, že taková drobná intervence na místě, které bylo za mě teda téměř o ničem, dokáže úžasně aktivovat lidi v okolí.
Je pro vás architektura něčím, co spojuje?
Určitě.
Má Jana Mastíková v architektuře nějaké sny, projekty, které by chtěla nakreslit?
V rámci LOXIA jeden takový máme. Máme ho už asi dva roky na starosti. Je to takový splněný sen a zároveň obrovské poslání. Chopili jsme se rekonstrukce zámečku Bzí v jižních Čechách. Pracujeme na projektové dokumentaci, abychom jednou tento zámek přetvořili v rekreační rezort. Chtěli bychom tam zúročit naše třicetileté know-how, které jsme postupně získali při rekonstrukcích jiných památek.
Jak dlouho to bude trvat?
Doufáme, že část zpřístupníme kolem roku 2030. A potom uvidíme, jak to půjde dál. V architektuře a ve stavitelství je všechno trochu běh na dlouhou trať. A nemůžou za to jenom dlouhé povolovací procesy. Než uzraje myšlenka, než získáte povolení, než seženete financování.
Je to krásná práce. Po té dekádě v LOXIA, kdy jsem začala s věcmi na papíře a teď je vidím stát, tak vím, že to má smysl.
Jak důležité jsou pro architekty a architektonická studia ceny, které získávají?
Řekla bych, že nejsou důležité. Je ale bezvadné, když si vaší práce někdo všimne a když si nezávislá mezinárodní porota řekne, jo, tohle se povedlo. Tak máte jako architekt radost. A není to ocenění jenom pro mě. Já tady sedím jako zástupce padesátihlavé skupiny a je to ocenění pro kolegy, kteří se na projektech skutečně nadřeli.