Mohla byste představit vaši organizaci?
Především je nutné říci, že nejsme klasický útulek. Jsme domácí dočasná péče, to znamená, že přebíráme zvířata, která potřebují 24 hodinovou péči. Část mám u sebe já a část je u dalších kolegů. Nemáme žádné kotce nebo boudy, zvířata žijí s námi v domácnosti. To je pro těžce nemocná nebo psychicky nevyrovnaná zvířata jediná šance, jak najít nový domov nebo si prodloužit život. Přímá péče o psy a kočky je jen jedna část naší činnosti. Také se věnujeme venkovním kočkám. Po celé Praze a okolí. Zajišťujeme jim krmení, kastraci a pokud jsou trošku přizpůsobivé, tak i nové domovy. Hradíme veterinární péči a krmení také pro zvířata, která žijí se sociálně slabšími občany. Staráme se o všechny věkové kategorie, od čerstvě narozených štěňat, koťat až po opravdové starce a stařenky. U mě doma je maximální počet deset psů, někdy je to i víc podle potřeby. Právě teď jich tam mám devět, protože se hodně lidí rozhodlo, že je vhodná doba k adopci.
Proč myslíte, že právě teď?
Všichni trneme obavami, kolik psů o svůj domov pak zase přijde. Hodně pejsků se adoptovalo do rodin s dětmi, protože děti se nudí, nechodí do školy a nemají kroužky. Další k lidem, kteří dnes převážně pracují v režimu home office. Ve chvíli, kdy se situace znormalizuje – rodiče začnou chodit do práce, děti do školy a na své oblíbené kroužky, nebude na psy už čas. A pes, který si zvykne , že je s ním někdo neustále doma a věnuje se mu, může velmi problémově reagovat na situaci, že najednou bude osm, deset hodina doma sám.
Myslíte si, že je budou vracet zpátky nebo v horším případě nechávat u popelnic?
Toho se asi bojíme všichni, bohužel.
Jak jste financovaní?
Nemáme žádné dotace ani od státu, ani od města. Fungujeme výhradně z příspěvků dobrovolných dárců, kteří přispívají na naši činnost. Někteří jednorázově, jiní pravidelně. Bez této pomoci bychom nemohli fungovat. Mnohdy to jsou lidé, kteří už od nás mají zvířata nebo na nás mají nějakou vazbu. Pořádáme také různé bazárky z věcí, které nám lidé darují. Tak získáváme další finance na naši činnost. I když vše děláme dobrovolně, bez nároku na mzdu, musíme hradit veteriny, krmivo a tak dál.
Jak dlouho takhle fungujete?
Devátý rok.
Jak to vůbec vzniklo?
Já jsem měla psy celý život. Snažila jsem se pomáhat útulkům, dělali jsme různé sbírky, sháněli krmivo, deky, vodítka. Tím to začalo. Pak jsem jeden čas psa neměla, tak jsem chodila do útulku v Maršovicích u Benešova venčit psy. Pak jsem si znovu adoptovala psa a začala se více zajímat o celkovou problematiku opuštěných zvířat. Zjistila jsem, že je mnohá zvířata jsou dlouhodobě v útulku jen proto, že jsou stará, nemocná, plachá nebo prostě mají jen své ,,mouchy“, se kterými potřebují pomoci. A pak už se vše začalo nabalovat. U pejsků se specializujeme na zvířata, která jsou extrémně plachá nebo mají závažné zdravotní problémy, při kterých třeba nemohou být venku v kotci. Klasický útulek, většinou, není schopný s jedním psem nebo kočkou, obíhat deset veterin a nějak hlouběji řešit jeho zdravotní stav. Řešit psychické problémy se také nedají venku, v kotci. Mnohdy trvá dlouhé měsíce než se pes socializuje. Většinou jsou to psi, kteří žili celý život někde na zahradě, na dvorku nebo ve smečkách. Neznají lidi, ani ostatní zvířata, mnohdy nikdy nechodili na vodítku, nemají hygienické návyky, netuší, co se doma smí a co ne. A každý si přeje hodného, vychovaného, klidného pohodáře, který doma nic neničí, neštěká, ideálně ještě uvaří a poklidí, než přijdou páníčci domů. A to vše se u nás pomalinku naučí tím, že s námi žijí v opravdovém domově. To jim dává naději na nalezení nového domova, kde už nebudou jen hlídači a živé zvonky, ale opravdoví kamarádi.
Jak se k vám zvířata se speciálními potřebami dostávají?
Řekněme, že 50 procent je na domluvě s ostatními útulky, že tam nějaké takové zvíře mají a rádi by mu našli domov, ale nejsou schopni zajistit jeho socializaci. A 50 procent je od přímých majitelů. Když je zvířátko malé, hezké, zdravé, tak se většinou v rodině najde někdo, kdo se ho ujme. K nám odkládají ta problémová. A nebo jsou to, stará zvířata, která už mají velké zdravotní problémy, a nikdo z rodiny není ochoten nebo schopen takovou zátěž zvládnout.
Také k vám chodí lidé venčit psy? Kdo vám všechno pomáhá? Jak velký máte tým?
Základní tým jsem já a kolegyně od koček. Pomáhá nám pár lidí, kteří chodí na návštěvy za pejsky a jdou s nimi na procházku nebo jim poskytnou dočasnou péči. Hodně lidí přijde jednou, udělat dobrý skutek, ale to teď, kvůli covidu v podstatě není možné. Venčení je nyní omezené a vnitřní prostory uzavřené. Přitom, když sem chodí lidé a zvířata si na ně zvykají a nechávají se od nich hladit, tak to také přispívá k jejich socializaci.
A jak jinak vás ovlivnil covid?
Teď, když jsou zákazy pohybu mezi okresy, tak nám stojí adopce. My jsme specifičtí v tom, že naše zvířata potřebují několik návštěv svých budoucích majitelů. Normální provoz je takový, že zájemci sem přijdou, dají si kávu, pejsek si je v klidu očuchá a seznámí se s nimi v prostředí, kde se cítí v bezpečí. Poté jdou několikrát na procházku, a teprve potom řešíme přechod do nového domova. Velký problém je i nedostatek finančních prostředků. Pokud lidé nemohou vydělávat, nemohou ani pomáhat jinde.
Máte nějaký případ z praxe, třeba nějaké zvíře, které jste už pak nechtěla nikomu dát?
Ano. Měla jsem tady pejska, který se našel u Karlštejna u silnice, kam ho majitelé evidentně záměrně odložili. Asi mysleli, že ho přejede auto nebo někde v tichosti umře. Byl totiž částečně ochrnutý a nemohl chodit. Velký, nádherný ovčák. A tak dostal jméno Kája, po císaři, který tolik miloval Karlštejn. Mysleli jsme, že mu budeme umět pomoci. Bohužel diagnosa zněla: degenerativní myelopatie. Onemocnění, které vede k postupnému ochrnutí a neexistuje na něj léčba. Rok a půl bojoval, miloval život a já milovala jeho. Pak jsem tady měla holčičku Micinku, která byla v jednom útulku deset let, jenom proto, že majitel útulku bere pravidelné dávky od obcí, a tím pádem psy neinzeruje, nesnaží se najít jim nové domovy a z příjmů na psy blahobytně žije. Ta se sem dostala už v pokročilém stádiu rakoviny. Byla se mnou asi rok. Nádherné stvořeníčko, rozesmáté, uštěkané, které se moc rádo mazlilo.
Vy jste se v té činnosti asi našla?
Ten, kdo chce opravdu pomáhat, tak je uvázán 24 hodin denně – fyzicky i psychicky. Já mám kadeřnicko-kosmetický salon, který je teď zavřený, chodím do práce vydělávat, ale zaměstnanec klasického útulku přijde v osm hodin do práce, odpoledne zavře, převlékne se do čistého a jde domů. Jezdí si na dovolené, bere si volno, jede na rodinnou oslavu. U mně nic takového nepřipadá v úvahu, protože se mnou ta zvířata opravdu žijí. Je to stejné, jako když má někdo jednoho psa. Tady je to krát deset. Nemůžete odjet ani na celý jeden den, aniž byste psy vyvenčila, nakrmila, několikrát denně rozdala léky. Neustále vidíte řadu těch, kteří pomoc ještě potřebují .
A co vám to dává pozitivního?
Radost, když vidíte, jak si takový plašan poprvé přijde pro pohlazení, když poprvé venku zvedne ocásek, když dostanete fotky z nového domova, kde je, třeba na dovolené u moře. Pes, který velkou část života prožil na řetězu u boudy. Zvířata, která máme, by bez naší pomoci z 90 procent neměla šanci na nový domov.
Jana Plaňanská
Narodila se 11.3. 1965 v Praze.
Má středoškolské vzdělání.
Od revoluce podniká v oboru kadeřnictví, kosmetika a prodej zboží, a posledních devět let se věnuje činnosti v projektu Hope-Naděje dočasná domácí péče.
Jediný koníček, který měla, bylo poznávání cizích zemí. Také tvořila mozaiky a sošky.
Kdo by chtěl dočasnou péči pro zvířata nějak podpořit nebo pomoci, může se ozvat na e-mail: [email protected] nebo si je najít na facebooku.
