Galerie Zdeněk Sklenář oslavuje sté výročí narození významného českého umělce Zdeňka Sýkory (1920 v Lounech – 2011 tamtéž) uspořádáním výstavy ve Schönkirchovském paláci v Mikulanské ulici č. 7 v Praze 1.
Výstava potrvá do 21. března 2020.
Kurátorka výstavy Lenka Sýkorová představuje tuto významnou osobnost nejen jako umělce, který navždy ovlivnil současné české umění, ale i jako člověka milujícího a milovaného. V působivé instalaci architekta Josefa Pleskota se galerijní prostory obrazně promění v Sýkorův legendární lounský ateliér. Součástí expozice budou i vzácné bibliofilie s originálními ilustracemi Zdeňka Sýkory a filmové dokumenty mapující život a dílo umělce.
K jubileu současně Galerie Zdeněk Sklenář vydává knihu Zdeněk Sýkora – Moje příroda.
Po surrealistických a kubistických obrazech ze 40. let se Sýkora věnoval realistické krajinomalbě. Maloval zpravidla v okolí rodného města, zejména řeku Ohři a v údolí směrem na Rakovník, často ve společnosti Vladislava Mirvalda (1921, Záluží, Litvínov – 2003 v Lounech).
Po válce studoval výtvarnou výchovu a deskriptivní geometrii na Univerzitě Karlově v Praze, kde začal roku 1947 vyučovat a v roce 1966 se stal docentem malby.
V roce 1952 měl v Praze v Alšově síni první samostatnou výstavu, na níž představil asi čtyřicet krajin. Sýkora přiznával, že ho ovlivnila expresivní barevnost obrazů Jindřicha Pruchy (1886 v Uherském Hradišti – 1914 v Komarówě v Haliči).
Byl členem tvůrčí skupiny Křižovatka, jež byla založena v roce 1963 v Praze.
„Začínal jsem ve čtyřicátých letech jako krajinář. Ve svém dalším vývoji jsem prošel všemi proměnami malířství typickými pro začátek tohoto století. V šedesátých letech jsem došel k abstraktní malbě a jako první jsem použil počítač jako pomocný nástroj. Od struktur, pro které je charakteristický přísný řád, jsem se pomalu dostal k liniím, kde postupně převládla náhodnost jako určující faktor,“ řekl umělec ke své tvorbě.
Do své další tvorby již v roce 1964 zapojil počítač, který přináší nové možnosti, zejména může urychlit poměrně složitou přípravu obrazu. V této době spolupracoval s matematikem Jaroslavem Blažkem, který měl možnost na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy používat jeden z prvních počítačů v republice – LGP 30.
Zatímco předešlé obrazy struktur z roku 1963 byly ještě tvořeny intuitivně a byly vedeny snahou, aby se žádná z kombinací v obraze neopakovala, při práci s počítačem bylo nutné přijmout důslednou racionální logiku. Všechny vstupní parametry (tvary elementů, jejich poloha, barevnost, pravidla jejich spojování) musely být přesně definované a převedené na číselné kódy, tak aby s nimi počítač mohl pracovat. Do prázdného rastru bylo autorem zadáno několik elementů a pomocí jednoduchého výpočtu se určovalo, které elementy zaujmou sousední místa tak, aby vyhověly zadaným pravidlům. Všechna zadání i výsledky byly zaznamenávány. Počítač se ukázal především jako rychlý a spolehlivý pomocník – byl tedy využit pouze k výpočtu předem definovaného konceptu.
Obrazy byly zpravidla malovány klasickou metodou – olejem na plátno, často měly monumentální rozměry.
Struktury prošly vývojem a po několika výrazových obměnách (z hlediska jejich barevnosti, tvarů a velikosti elementů, polohy rastru, použití materiálů) dospěl Sýkora v roce 1971 k tzv. makrostrukturám, které vznikaly zvětšením elementů, prakticky jako detaily již existujících struktur. Vznikající obrysové linie, vytyčující hranici mezi černými a bílými plochami na těchto obrazech, se v roce 1973 staly podnětem ke vzniku liniových obrazů, jejichž tvorbě se Sýkora věnoval až do konce života.
Sám k tomu řekl: „Mé první liniové obrazy jsou ze sedmdesátých let a pokračují dodnes, stále reflektují můj základní pocit světa. Je třeba je vnímat přímo, vstupovat do nich jako do vody a nechat se unášet.“
Zdeněk Sýkora se také celý život vracel ke krajině a navazoval na výsledky své malby konce 50. let. Obrazy krajin začínal malovat vždy v plenéru, kam se od roku 1960 vydává spolu se členy malířského kroužku, který v Lounech založil a dvacet let vedl. Kromě již zmíněných motivů řeky a údolí ho nově zajímaly horizonty.
Zdeněk Sýkora je také autorem realizací v architektuře, keramického obkladu stěny v pasáži v Jindřišské ulici (1968), mozaikového obkladu větracích komínů Letenského tunelu v Praze (1969, obojí ve spolupráci s arch. Josefem Kalesem), návrhu dlažby pro náměstí v holandském Gorinchem (1974), mozaiky do kulturního domu v Litvínově (1975), řešení vstupní haly firmy Selmoni AG v Basileji (1993) nebo vstupní haly budovy Národního integrovaného střediska Řízení letového provozu v Jenči u Prahy (2005, ve spolupráci s Lenkou Sýkorovou).
Od roku 1985 spolupracoval ve své tvorbě s manželkou Lenkou.
V roce 2003 mu francouzský ministr kultury udělil titul rytíře Řádu umění a literatury.
