Je slovenština jen dialektem češtiny?

17.10.2021
Jaroslav Svoboda

V roce 1823 se vyjádřili Ján Kollár, Pavel Josef Šafařík a Ján Benedikti Blahoslav ke vzájemně se oddalujícím bratrským jazykům – češtině a slovenštině. Vycházejíce z myšlenky o národní jednotě Čechů a Slováků označili slovenštinu za dialekt češtiny. Budoucnost byla jasná.

Jmenovaní velikáni zároveň tvrdili, že slovenština se nemůže stát spisovným jazykem, protože sama měla mnoho nářečí. Rozdíly mezi oběma jazyky chtěli vyřešit vytvořením literární „českoslovenštiny“. Ta měla vzniknout tím, že by se „nelibozvučná“ čeština obohatila o prvky slovenských nářečí.

V závěru úvodu k Písním světským lidu slovenského v Uhřích shrnuli následující: „Slovák nech něco Čechům a Čech něco Slovákům dá, má-li mezi oběma jedna literatura místo míti, totiž česko-slovenská. My sme posavad bratry Čechy větší pozornosti poctili nežli oni nás z ohledu na řeč, a přece i Slovák ve své řeči tak mnoho krásného a znamenitého má, že bysme srdečně litovali, kdyby již jednou Čech nepřestal po germanismech se sháněti a nezačal své oči jinam obraceti.“

Jak se dorozumívali naši předkové? První písmo je stále velkou neznámou

Jungmann s Palackým jsou však proti

Oba varovali před snahami prosadit literární českoslovenštinu a zastávali se importu čisté spisovné češtiny do slovenského písemnictví. Obhajovali to tvrzením, že Češi a Slováci tvoří společný československý národ a slovenština nemá nárok, stejně jako různá jiná česká nářečí, být spisovným jazykem.

Ve třicátých letech devatenáctého století však Jungmann mírnil svá slova k slovenským odpůrcům českoslovenštiny i spisovné češtiny (bernolákovcům), kteří propagovali možnost literární tvorby výhradně na základě západoslovenského dialektu slovenštiny.

Zdroj: Encyklopedie českých zemí



Nepřehlédněte