Jak bys nám představila svou novou knížku Slavné pražské mordy?
Slavné pražské mordy přinášejí 60 příběhů vražd z Prahy, které jsou časově rozprostřené od první republiky, kdy jde o slavný případ vraždy Otýlie Vranské, přes 50., 60., 70. a 80. léta až do současnosti. Mnohé z těch příběhů lidé zřejmě znají, ale je jistě zajímavé probrat se jimi takto pohromadě.
V úvodu píšeš o tom, jak vraždy a všechny tyto strašlivé věci lidi od nepaměti fascinují, že se s vylíčením těch nejhorších zločinů setkáme už v kramářských písních. Co tebe samotnou na těchto hrůzách zajímá?
V těchto případech je pravda. Syrová pravda, která ukazuje, jak velké zlo v některých lidech je a kam až jsou schopni zajít. Nebo jak kvůli primitivním důvodům vezme někdo někomu život. Například vrah Žítek umlátil maminku svojí přítelkyně kvůli 11 korunám. Celý večer za ní chodil do ložnice a opakovaně na ni řval, ať mu dá 11 korun, nebo ji zmlátí. Ona je neměla, nabízela mu stokorunovou bankovku, ale tu nechtěl. Byla to pro něj jen záminka, aby jí mohl ubližovat. A postupně ji umlátil k smrti. Absolutně absurdní smrt!
Hrůzný je rovněž případ spartakiádního vraha Jiřího Straky…
Když zabíjel, byl ještě chlapec. Bylo mu 16 let a vypadal velice inteligentně a důvěryhodně. Do poslední chvíle nikdo netušil, že by právě on mohl být vrahem, přitom to měl v hlavě nastavené tak, že kdyby ho nezavřeli, vraždil by dál. Z vězení ho propustili už před několika lety, má změněnou identitu. Jak se proslýchá, ve vězení mu rozkopali genitálie, jeho libido by tak mělo být na nižší úrovni a asi nebude společensky nebezpečný.
Co Olga Hepnarová?
Narodila jsem se tři dny potom, co se to stalo. Jedna moje kolegyně přímo v ten den, kdy Olga Hepnarová najela do lidí, rodila svého syna a vzpomínala na to, že v tu chvíli nešlo po celé Praze sehnat sanitku. Musela si zavolat taxíka, protože všechny sanitky byly na Strossmayerově náměstí. Hepnarová byla nešťastná žena, oběť své vlastní mysli. Přemýšlela jsem nad tím, jestli se dá podobným věcem zabránit, ale asi nedá, protože vrahy systém zachytí až ve chvíli, až když někoho zabijí. Bohužel.
A to i před tím mohou být hodně vidět. Jako třeba Viktor Kalivoda, jeden z vítězů tehdy velmi populární soutěže Chcete být milionářem.
Vysoké IQ, hezký obličej, z dobré rodiny. Ale to je právě to – někdo může být vysoce inteligentní, ale má nemocnou mysl. I on byl inspirován Hepnarovou, popisoval, že chtěl zabíjet už v metru. Měl pistoli schovanou pod novinami, jel céčkem a na Pankráci chtěl střílet, ale nakonec k tomu nesebral odvahu. Tu našel až poté, co někde na pastvě zastřelil dvě krávy. Přijde mi to úplně šílené.
Všechny ty příběhy jsou šílené. Dá se tak říct, že se téměř každý z nás za svůj život potká s nějakým vrahem, aniž by o tom věděl?
Budu to ilustrovat takovou osobní příhodou. Ty příběhy nejprve vycházely v týdeníku Náš REGION, ve kterém nyní pokračujeme Slavnými českými mordy. Slavné pražské mordy, které teď vydalo nakladatelství Cattacan, už dříve vyšly jako ekniha v nakladatelství E-knihy jedou Martina Koláčka. Popisuji tam také případ, kdy vraždil homosexuální prostitut Roubíček, kterého si k sobě domů pozvala dvojice homosexuálů. Počítali s tím, že si spolu budou užívat, ale nikdo se tam z toho asi necítil moc komfortně a nakonec to skončilo vraždou. Jeden z těch mužů se jmenoval Knorr a Roubíček pak uvařil jeho hlavu. A právě můj původní nakladatel se tehdy shodou okolností pohyboval v domě, v němž k tomu všemu došlo. A potkal se s Roubíčkem a ptal se ho, co je to za strašný smrad. A ten mu odpověděl, že to je polívka z Knorra. Martin Koláček mi napsal, že až při čtení mé knížky mu došlo, jak blízko tomu byl. Takže si i říkám, nedej bože, abych některého z těch vrahů svým psaním naštvala.
To mě taky napadlo. Řada z nich žije, řadu z nich z vězení ještě pustí. Přemýšlela jsi o tom?
Přemýšlela, ale musím říct, že jsem se snažila být naprosto objektivní. Pokud se liší policejní verze od verze zavřeného člověka, v knize to zmiňuji. Takže snad nikdo, o kom píšu, se na mě nemůže moc zlobit. Asi kromě Žítka, ale to si myslím, že byl opravdu primitiv. Většina těch největších primitivů je navíc mrtvých, v 80. letech ještě existoval trest smrti. Ti už na mě nemůžou.
Přidám další jméno. Zdeněk Vocásek a podle mě setkání velkých a malých dějin. Policie ho odhalila díky náhodné kontrole zavazadel před příjezdem sovětského vůdce Gorbačova do Československa…
Stalo se to na Praze 10. Veřejná bezpečnost měla tehdy příkaz prohledávat zavazadla, ve kterých by třeba mohly být výbušniny. Když otevřeli jeho zavazadlo, našli tam nůž a stopy krve, i on měl kalhoty od krve. A brzy zjistili, že před chvíli na nedaleké ubytovně vraždil. Vocásek je příklad ne úplně inteligentního pachatele, ve vězení by měl být na doživotí. Jeho vraždy byly úplně zbytečné. Těm lidem prostě jen něco cvakne v hlavě a udělají to. To mě na tom nejvíc děsí. Vychází z toho ale ponaučení, stejně jako z městských legend. Dávejte si pozor, ne každý, kdo se tváří jako váš přítel, musí vaším přítelem být. Může být nebezpečný, až k smrti nebezpečný. Je dobré nevěřit každému, nebýt naivní a naopak být ostražitý. Chci lidi varovat, proto o vrazích píšu, ne že bych je chtěla dávat za vzor. A chovejme se dobře i v těch malých věcech. Protože jak se říká, kdo lže, do pekla se klouže, kdo krade, do pekla se hrabe.
Nedávno jsme zaznamenali vlnu opětovného zájmu o 90. léta. Věnuješ se také třeba Ivanu Jonákovi nebo Františku Mrázkovi. Co bys o devadesátkách v souvislosti se svou knížkou řekla?
Mám hodně ráda Václava Havla, ale jeho amnestie byla nešťastná. I když teď je každý chytrý. Ale devadesátky byly právě touto jeho amnestií hodně ovlivněné. Společnost naředili zločinci, bylo jich více venku než uvnitř vězení. Na druhou stranu, ta doba mi vyhovovala, teď se i politicky daleko více utahují šrouby. Nárůst zločinnosti byl však enormní.
A konkrétně František Mrázek a jeho údajný archiv? Tohle tě také zajímá?
Říkával, že má telefon na spoustu politiků a že když jim zavolá, povalí židli a poběží. Jeden policista říká, že Mrázkův archiv určitě existoval a že dodneška jsou na základě těchto kompromitujících materiálů ovlivňováni a řízeni další politici. Možná se pletu, ale nejsem naivní, věřím tak, že propojení organizovaného zločinu a politiky bylo v 90. letech hodně silné. Kmotrovské nálady se bohužel vrací. Škoda je, že se vždy dozvíme jen malou část toho všeho.
Píšeš rovněž o Berdychově gangu. Gangů tady řádilo několik, a jsou i v tvé knížce. Ale tenhle je smutně nejslavnější…
Je smutně nejslavnější, protože v něm působili policisté. Knížku jsem věnovala všem poctivým policistům a inteligentním kriminalistům. Markovič, Mareš, Lottes… To jsou takové bedny, zdánlivě obyčejní chlapíci, jejichž inteligence slouží lidem. Nedalo jim to spát, šli nad rámec svých povinností, na doraz. Mnoho těch případů by se nevyřešilo, kdyby po nich nešli tihle chlapi, tak zapálení pro svoji práci. A pak tady máme berdychovce, kdy jsou sami policajti spojeni s organizovaným zločinem. A to je nechutné.
Slavné pražské mordy – bude to osamocená knížka, nebo spíše první díl série?
Jak už jsem předeslala, v Našem REGIONU teď vychází Slavné české mordy. Poté by se možná nabízely ještě Slavné světové mordy. Bohužel, studnice vražd je nepřeberná. Mám teď ale rozepsanou jinou knížku, je to příběh mojí maminky a její rodiny. Po válce přišli z Rumunska, ze slovenské vesnice, která tam vznikla koncem 18. století, do pohraničí, do Sudet. Přijde mi moc zajímavé popsat, jak se tam měli a jak tam žili. Bude to propojené i s naší loňskou návštěvou tamějších příbuzných, které jsme nikdy předtím neviděli.
