V celosvětovém divadelním hitu ze soudní síně Teror se diváci stávají soudci a hlasováním rozhodnou, jaký konec uvidí. Co to pro vás jako herce znamená, musíte být připraveni improvizovat?
Improvizovat nemusíme, hra Teror je technicky napsána tak, že konce jsou dva. Podle počtu hlasů, které se na konci sečtou, vyhraje jedna verze, která by měla zaznít jako rozsudek. Obecně celosvětově vítězí jedna verze. Zajímavé je, že jen málokdy se odehraje, aby zazněl ten druhý závěr hry.
Divák je tvor přemýšlející
Jaký je váš názor obecně na angažované divadlo? Může něco změnit, nějak nás ovlivnit?
Divák je tvor poměrně přemýšlející, orientovaný v prostoru i čase, čili divadlo ho může ovlivnit, uvést do nějakého problému, připomenout osobní zkušenost či pocit. Myslím, že je dobré mít režiséry, kteří tvoří inscenace s aktualizací divadelních textů, kdy se třeba historický text Shakespeara vykládá jako příběh ze současnosti. Nejsem zastáncem toho, že bych říkala: „Ale vždyť tam nebyly historické kostýmy, krajky, čepce, oni tam chodili v oble ku…“ Mám aktualizace ráda, protože Shakespeare mluví pořád stejným jazykem, říká pořád ty samé věci.
Prošla jste mnoha divadelními soubory, včetně Národního divadla, kde jste působila šestnáct let. Na které angažmá vzpomínáte nejraději?
Upřímně řečeno, nejvíc vzpomínám na lidi. Práce je v mém hereckém životě tolik, že z některých představení zůstává jen takový pocit, i když krásný, ale detaily bych už vám asi neřekla. Ve své době byla představení a režie Jana Kačera v Ostravě úplný zázrak. Bylo to za totality a my jsme byli takové akvárko uprostřed toho normalizačního světa. Žádná sláva nás nečekala, neměli jsme žádné kritiky, nikde se o nás nepsalo, peníze jsme měli tenkrát všichni stejné, jenom jsme prostě to divadlo s Honzou Kačerem rádi dělali, bylo to takové čiré. Národní divadlo pro mě byla velká zodpovědnost. Poznala jsem lidi, kteří už dnes mezi námi třeba nejsou, a já s nimi měla možnost hrát, případně se i přátelit. Skvělá společnost byla v naší dámské šatně, kde seděla Jana Březinová, vynikající herečka Vlasta Chramostová a Blanka Bohdanová. Hodně jsem se od těchto tří dam nechávala učit a chtěla jsem, aby mi vyprávěly o tom, jak hrály, s jakým dobrým režisérem pracovaly vůbec ještě předtím, než já přišla k divadlu. Z těch hereckých historek, i když se zdá, že jsou legrace, se mnohdy dozvíte spoustu zásadních věcí, a to je moc hezké. Samozřejmě jsem v Národním divadle navázala za ty roky spoustu přátelství, některá představení mi nikdy z paměti nevymizí. Potkala jsem tam jednoho zásadního kolegu, se kterým se potkávám dodneška, a to je Jan Vlasák. S Honzou jsme byli v Ostravě, pak jsme se potkali v Národním, a dokonce jsme spolu hráli první představení, Vančurova Pekaře Jana Marhoula v režii Jana Kačera. Hrála jsem jeho ženu Josefinu a můj tenkrát sedmiletý syn Jakub si zahrál malého Jana Josefa. Právě s Honzou Vlasákem se spolu potkáváme pořád. Měla jsem tam ještě dalšího člověka, který mě provází celý můj život, a to je moje nejlepší kamarádka Zuzana Němečková. Nápověda, která byla s námi celá ta léta v Ostravě, pak byla v Národním divadle a teprve nedávno přešla do Divadla pod Palmovkou. Zuzana je divadelní člověk, jsme spolu stejně staré a je to taková kamarádka, jakou mají všechny ženský, ta nejlepší, pravá, která o vás ví úplně všechno, které se můžete úplně se vším svěřit.
Kromě divadla hrajete často ve filmech i v seriálech, a navíc se již léta věnujete zpěvu, hraní na kytaru a ukulele, sama si také skládáte písničky. Kde čerpáte inspiraci?
Je to taková moje soukromá krajina, ve které se pohybuji jako já, Jitka Smutná, žádná herečka, žádná veřejně činná osobnost. Mám ráda příběhy, ale nejsem schopná je psát třeba jako povídky, to neumím. Jsem takový básník romantik, a tak se snažím a přijde mi přirozené psát písňové texty. Inspiraci čerpám ze života, který prožívám, z kontaktu s lidmi, z příběhů, ať už vymyšlených nebo pravých, je to propletená pravda s fikcí.
Založila jste si dokonce kapelu Jitka Smutná – Rodinná fúze. Kdo všechno v ní kromě vás hraje?
Kapela je také úplná náhoda, protože jsem potřebovala někoho, kdo by se mnou hrál. Moje dcera Terezka mi doporučila Milana Kramaroviče, který bydlí kousek ode mě ve Vršovicích. Milan má dva syny, oba jsou kytaristé a hráli takovou tvrdou, punkovou muziku. Bylo jim kolem dvaceti, když chodili na naše koncerty, a já si vždycky říkala, co tam dělají, jsou přece úplně jiná generace a ty naše písničky jsou úplně jiné. No a oni se chodili tak dlouho koukat, až jednou řekli tátovi, jestli by nemohli hrát s námi, tak hrají. Chtěla jsem dělat jenom autorské texty, nechtěla jsem převzaté věci, proto jsem prosila svoji dceru Terezu Nekudovou, která výborně zpívá a píše texty, ale většinou v angličtině, jestli nemá nějaké české věci. Terezka je také herečka, zpívá ještě v dalších hudebních formacích a k tomu má dva malé kluky, takže toho má až nad hlavu, ale na mou nabídku kývla, a pokud má čas, hraje s námi.
Lidem umím dát zážitek
A co nějaká deska, plánujete nějakou vydat?
Nikdy jsem nepočítala s tím, že bych se herectvím, potažmo zpěvem stala nějakým způsobem známou. Rozhodně písničky byly amatérská část mého života. Začínala jsem zpívat na folkových festivalech, mezi amatérskými hráči a vůbec to nebylo o tom, mluvit o mém zpívání do novin. Postupně se všechno ale nějak vyvinulo, lidi mé zpívání nějak těší a mají o ně zájem. Ve mně ale pořád zůstává ten amatér, který si říká, že to přece nemůžu dát na nějaký nosič. Ne dovedu si představit, že si nějaký člověk odnese takový nosič domů a bude ho poslouchat, jako posloucháme ty úžasné zpěváky, které já miluju a které si doma pouštím. Do toho přece určitě nepatřím. Koncerty, to je něco jiného, tam lidem ten zážitek dát umím. Jsem herečka a na koncertě lidi vidí, co prožívám, jsou tam blízko mě a ta energie se předává úplně jinak, je to prostě jiný zážitek. V legraci velmi ráda říkám: „Desku ne, Jitku Smutnou můžete mít jenom živou!“
Byl to vždy váš sen stát se herečkou, nebo jste někdy uvažovala i o jiném povolání?
Stejně jako asi většina dětí jsem měla strašně plánů, asi nejdéle jsem chtěla být zvěrolékařkou. Milovala jsem zvířata, ale nemohla jsem žádné mít, protože jsme měli malinký byt. Velmi brzo jsem si čichla k divadlu, kam mě naši odmala vodili. Později jsem už sama jezdila v sobotu i v neděli tramvají z Nuselského údolí do ulice Dlouhá, kde bylo divadlo pro děti a mládež Jiřího Wolkera. Později jsem chodila na bidýlko do Národního divadla a vůbec mě nenapadlo, že na tom jevišti, kde hráli ti velcí mi – stři, budu jednu stát. Bylo to tenkrát mimo všechny moje sny a přání. Jsem Beran, kterého často věci nadchnou, a tak mě v různých etapách mého života nadchlo něco jiného. Chtěla jsem třeba být basketbalistkou, ale ne nějakou obyčejnou, já chtěla hrát na olympiádě. Akorát jsem měla smůlu, že jsem vyrostla jenom do sto padesáti osmi centimetrů. V době kolem roku 1968, kdy se otevírala novinářská práce v téhle zemi směrem k pravdě, k větší informovanosti, jsem chtěla dělat novinařinu a odkrýt všechny ty lži, které jsme slýchali předtím. Od té doby mě zajímá veřejný prostor a fungování médií. Takhle se to nějak přelévalo, ale asi od čtrnácti jsem už strašně toužila hrát v divadle. Pak už byla ta cesta zvláštním způsobem přímá, protože v osmnácti letech jsem šla na přijímačky na DAMU a najednou jsem tam byla. Byla jsem vyděšená ne z toho, že mě vzali, ale že jsem tu školu vůbec absolvovala. Pořád pro mě byla absurdní představa, že nějaká holka z Nuselského údolí má hrát veřejně pro lidi, ty lidi budou na to divadlo chodit a ještě jí za to budou platit.
Mám svého soukromého squattera
Působila jste také v pražských Dejvicích, konkrétně v Dejvickém divadle. Jaký máte vztah k Praze 6? Co se vám na šestce líbí?
Na šestce mám jedno moc oblíbené místo. Na takovém hezkém místě na kraji lysolajského údolí mám zahradu. Musím ale říct, že je to pro mě daleko, hodně z ruky, takže mám nájemce, který tam se svojí přítelkyní bydlí. Neplatí za to nic, ale hlídá, protože kdyby nehlídal, tak mi tam někdo přiveze automobilové vraky a budu z toho mít skládku. Vyřešila jsem to takhle a s oblibou říkám, že mám svého soukromého squattera. Komunikujeme spolu a je úžasný.
Volného času jistě moc nemáte. Pokud si ale nějaký najdete, čemu se věnujete nejraději?
Na koníčky mi opravdu moc času nezbývá. Ráda čtu, mám ráda filmy a ráda jezdím do přírody. Sama, s vnuky nebo s kamarády jezdím moc ráda na výlety vlakem. I když mám řidičák, tak už nejezdím a znovu jsem, dokonce dnes už z přesvědčení, chodec. Udržuje mě to v dobrém zdravotním stavu, v dobré kondici a po Praze je to asi nejrychlejší způsob dopravy.
Stačí přát si zdraví
Jaké jsou vaše nejbližší plány, co vás čeká, na co se těšíte, co připravujete?
Začínám a budu až do začátku února zkoušet Čapkovu Matku v Divadle Mana s režisérem Petrem Gáborem. Legrační je, že jsem hrála dvanáct let ve slavném představení Zlomatka v Divadle v Řeznické, a teď budu hrát Matku, obě v režii Petra Gábora. Doufám, že si tím napravím reputaci. Myslím, že k tomu budou koncerty, představení, a to mi úplně stačí ke štěstí. Mám teď, co se týká práce, absolutní stop stav přibírání si nějaké práce, protože bude docela oříšek udělat dobře tu Matku. Těším se, že budu víc s vnuky, a dokonce už i s vnučkou, protože mám od syna ještě dvouletou vnučku Andulku. Doufám, že si jich hodně užiju a moc se těším na přírodu, protože když máte volné jenom dopoledne, tak nikam nevyjedete, v zimě už vůbec ne. Předpokládám, že když budu mít víc volna, najdu si čas jezdit i na výlety.
Jak nejraději trávíte vánoční svátky, dodržujete nějaké vánoční zvyky, tradice?
Kluci jezdí o Vánocích na naši starou chalupu u Ostravy, kde si užijí všeho. Beru si je ale před svátky na nějaký čas, kdy spolu pečeme cukroví a děláme různé vánoční ozdoby, lepíme je z papíru a tak, takže to určitě budeme dělat. Zvyky jsem naučila své dvě děti, které jsem vychovala, a myslím, že teď je na nich, aby zase všemu, co pochytily ode mě, naučily své děti.
Co byste popřála čtenářům do nového roku?
Myslím, že úplně stačí přát si zdraví a lidi, kteří budou o našem městě a městských částech rozhodovat s láskou a se znalostí věcí, které jsou v moderním světě, v moderních evropských metropolích běžné a osvědčené. Nikdy bych nevymýšlela nějaké novinky, ale podívala bych se po těch městech, kde to funguje, nebo dokonce po těch městech, kde to nefunguje. Tam bych se poučila víc, protože se těch chyb můžeme vyvarovat. Máme někde trošičku zpoždění a vůbec bych se nebála to – ho, že naše město je takový slepenec moderního s historickým. Jedno je ovlivněno druhým a tak jako se mění doba, tak mohou ty historické a moderní věci růst vedle sebe. Vůbec mi to nevadí, neuráží mě to, naopak někde to vypadá výborně, takže bych nechala stavět moderní architekty krásné věci.
