Jistý není ani rok jeho narození. Podle jeho matky se tak stalo v roce 1863, na náhrobku je však uveden rok 1864. Casey vyrůstal v rodině venkovského učitele a vlaky ho fascinovaly od mládí. V patnácti začal pracovat u železnice jako telegrafista, pak se stal brzdařem. Jeho snem bylo stát se strojvůdcem a tak v osmnácti začal pracovat jako topič na lokomotivě. Přestěhoval se do Jacksonu a tam se seznámil s Janie Bradyovou (*1866), jejíž otec vlastnil penzion, kde Casey bydlel. Protože byla katolického vyznání, Casey přestoupil na stejnou víru a nechal se pokřtít. Svatbu měli 25. 11. 1886. Společně si koupili dům a vychovávali v něm tři děti. Casey byl zapřisáhlý abstinent a nekuřák, ve volném čase se plně věnoval rodině.
V roce 1887 vypukla žlutá zimnice a nastal nedostatek železničářů. Roku 1888 Casey přestoupil ke společnosti Illinois Central (IC) jako topič a za tři roky složil strojvůdcovské zkoušky. V roce 1893 se konala v Chicagu Světová výstava a Casey byl mezi těmi, kdo zajišťovali dopravu cestujících osobními vlaky. Seznámil se zde s posledním výkřikem techniky – lokomotivou č. 638. Když výstava skončila, požádal vedení, zda by s ní mohl jezdit, což mu bylo povoleno.
Na přelomu století začal Casey řídit osobní vlaky č. 1 a 2 mezi Chicagem a New Orleans. Těmto vlakům, které po této trati jezdily nejrychleji, se říkalo „Cannonball“ (Dělová koule), což v širším významu byl výraz pro rychlost. Casey na této trati řídil jednu z nejrychlejších lokomotiv s číslem 382. Stal se také populární díky své zvláštní a zvukem nezaměnitelné píšťale. Skládala se ze šesti tenkých trubek různé délky spojených dohromady.
30. dubna 1900 padesát minut po půlnoci vyjel Casey z Chicaga na cestu do 314 km vzdáleného Cantonu. Lokomotiva č. 382 táhla poštovní a pět osobních vozů a vlak cestou nabral zpoždění 95 minut, pršelo a byla mlha. Později během cesty Casey Jones zpoždění takřka srovnal a zdálo se, že do konečné stanice dojede v 4.05 hodin, tak jak to mělo podle jízdního řádu být.
V malé stanici Vaugham se však nacházely tři vlaky. Před příjezdem měl Casey dostat znamení, aby zastavil, než bude uvolněna hlavní trať. Pak měl pokračovat do Cantonu. Když se jeden z vlaků posunoval, praskla mu vzduchová hadice a celá souprava se zablokovala. Poslední čtyři vagony zůstaly stát na hlavní trati. Casey se blížil rychlostí 121 km/h, když topič, který měl na své straně lepší výhled, spatřil červená koncová světla služebního vozu vlaku stojícího na stejné koleji před nimi. Křikl na Caseyho a ten mu přikázal, aby vyskočil. Topič vyskočil asi 91 metrů před stojícími vagony a dopadem ztratil vědomí. Casey okamžitě použil brzdu a nastavil zpětný chod. Tím se mu povedlo snížit rychlost na 56 km/h. Lokomotiva zdemolovala služební vůz, vagon naložený senem, další kukuřicí a čtvrtý z půlky dřevem, než vykolejila. Casey krátce po nehodě ještě žil, ale než ho vyprostili a přenesli do depa, zemřel. Jeho hodinky se 30. dubna 1900 zastavily ve 3.52 hodin.
Casey byl jediný, kdo při nehodě přišel o život, a to jen proto, že dal přednost možné záchraně cestujících místo toho, aby sám z lokomotivy vyskočil tak, jak to nařídil svému topičovi. Protože se mu podařilo snížit rychlost svého vlaku, i když až na poslední chvíli, jen šest cestujících bylo lehce zraněno a bylo jim vyplaceno odškodné 32 dolarů (dnes 927 dolarů). Škoda na vagonech, drážním majetku a nákladu činila 2 964 dolarů (dnešních 85.391 dolarů). Jonesův topič (*1874) svá zranění přežil a zemřel ve věku 83 let. V době Caseyho smrti bylo jeho synovi Charlesovi 12 let, dceři Helen 10 a nejmladšímu synovi Johnovi 4 roky. Jonesova manželka obdržela 3000 dolarů z pojistky a 2650 dolarů od železniční společnosti. Nikdy se už nevdala a každý den se oblékala do černých šatů. Zemřela roku 1958 ve věku 92 let.
O tom, jak a proč k nehodě došlo, a kdo ji zavinili, se historikové přou dodnes. O Casey Jonesovi bylo však obecně známo, že rád jezdil „na doraz“, až na hranici výkonu stroje, ale riziko s tím spojené bezpečně zvládal. Dojet vždy podle jízdního řádu považoval za věc své osobní cti. Ale můžeme se také ptát, zda v celé nehodě nesehrálo nějakou roli to, že k ní došlo na „čarodějnice“, tj. 30. dubna. Samotná lokomotiva č. 382 však jako by byla nějak prokletá. Po havárii byla opravena tak, že potom vypadala, jako když vyjela z továrny. Jen málokdo proto věděl, že je to „ta“ lokomotiva. Byla nasazena do provozu a během 37 let provozu, tj. do vyřazení roku 1935, si vybrala daň na životech dalších šesti železničářů. Náhodou?
Slavnou „Baladu o Casey Jonesovi“ nazpíval ve Spojených státech kdekdo, my jsme se s ní seznámili především v podání vynikajícího Johnnyho Cashe. U nás ji uvedl po válce Jiří Voskovec a Jan Werich v možná zbytečně počeštěné verzi pod názvem „Strojvůdce Příhoda“. Později ji nazpívali „Greenhorns“ jako „Casey Jones“ a Ladislav Vodička jako „Statečný strojvůdce“.
Méně známý je Caseyho hrdinský čin, který se stal roku 1895. Přenechal řízení kolegovi strojvůdci, vylezl na lokomotivu a po rampě podél jejího kotle šel namazat pojistné ventily. Pak se vrátil do kabiny a všiml si, že na kolejích, asi 55 metrů před lokomotivou, stojí skupinka dětí. Když děti viděly blížící se vlak, rozutekly se, až na malou dívenku, která ztuhla strachy. Jones křikl na kolegu, aby dal zpětný chod. Vyskočil znovu na rampu, doběhl na předsunutý nárazník, tzv. „chytač krav“ (cowcather), natáhl se přes něj, jak mohl nejdále, chňapl vyděšené děvče a vytáhl nezraněné do bezpečí na lokomotivu dřív, než ji stroj stačil přejet.
