Co říkáte vyznamenání Za zásluhy, na které jste byl před pár navržen?
Vážení a milí čtenáři, děkuji za vaše gratulace a s veškerou pokorou se s vámi velmi rád rozdělím o tento zážitek. Mám radost, obrovskou radost. Státní vyznamenání se nerozdává na potkání. Když jsem si přečetl jména ostatních herců, zpěváků, vojáků odbojářů, lékařů, dostalo pro mě vyznamenání cenu obrovskou. Děkuji panu prezidentovi, vyznamenání si vážím.
Berete to asi i jako ocenění od lidí, nejenom od prezidenta?
Samozřejmě, odehrál jsem tisícovky představení, natočil stovky televizních pořadů a uváděl televizní monstrprogramy. Povšiml si toho pan prezident a dal mi za to, jak by řekl Vlasta Burian – daj-li mi medajli, nebo nedaj-li. A oni dajli.
Co říkáte kritickým ohlasům, které vaše ocenění vyvolalo?
Není na světě člověk ten, který by se zalíbil lidem všem. Odehrál jsem za pětapadesát let tisícovky velice úspěšných představení, natočil spoustu pořadů pro děli v TV, řada z nich se neustál reprízuje.
My jsme, tak jako třeba teď Spojené státy rozděleni na dvě vzájemně se osočující strany. S tím se momentálně nedá hnout. Takže někteří mému vyznamenání tleskají, zatímco druhá půlka ohrnuje nos a obrací oči v sloup.
Co právě děláte? Na čem pracujete?
Není toho moc. Balíme, jedeme na chalupu a budeme dohánět všechno to, co jsme za rok plného divadelního provozu nestihli. Je spousta filmů, které jsme neměli možnost vidět čeká spousta knížek a také řada vycházek.
Mimochodem, musíme se starat o imunitu. Koupeme se na zahradě celý rok ve studené vodě. Teď je to velká móda, ale mě to naučila žena před 40 lety.
Jste nejen herec, ale i divadelní principál. Jak se odráží současná koronakrize na chodu vašeho divadla?
Principálství převzala moje žena. Telefonuje všem hercům a laskavým slovem je udržuje při životě a netrpělivě sledujeme televizi, kdy už konečně budeme moci začít hrát. Jsem sice komik pánem Bohem stvořenej (promiňte tatínku a maminko), ale nevidím to dobře. Podle mě začátek hraní vypadá na Velikonoce. Až skončí koronavir, lidé se budou muset naučit chodit znovu do divadla. To víte, chodit na pivo tolik učení nedá. Ale klídek, náš národ zažil větší hrůzy, ale přečkal je. Až se zbavíme zbytečného pohodlí a přepychu, vrátí nás to zpátky na zem.
Co si můžeme z této situace odnést?
Že se i bez přepychu dá nádherně žít. Získáme za to čas na sebe, na přátele, na děti.
Která vaše filmová role vám byla nejmilejší?
Ono jich zase tak moc nebylo. S Jurajem Herzem Buldovi a třešně a Toulavý Engelbert, s Jiřím Suchým Nevěsta nebo s Jankem Roháčem Vítejte v Bettelu, Tři chrobáci nebo Byli jednou dva písaři. A taky Hřbitov pro cizince Jaroslava Dudka. Ten poslední jsem považoval za osudový. Čekal jsem, že ukáže režisérům, že dokážu zahrát i tragikomickou postavu. Ale představte si, ale jako na potvoru žádná nabídka nepřišla. Zato v televizi toho bylo hodně. Malý televizní kabaret s Jitkou Molavcovou, Štěpánkou Haničincovou a Pavlem Zedníčkem, Dva z jednoho města a pokračování tohoto seriálu Jedeme dál, Cirkus Humberto, Rozpaky kuchaře Svatopluka, Návštěvníci atd. A teď vybírejte nejmilejší roli.
A divadelní?
Ten kdo mě zná pouze z televize, viděl jenom část toho, co lidem předvádím. Divadlo je setkání živých herců s živými diváky, to se nedá televizí nahradit. Jsme autorské divadlo, rád si texty upravuji a pouštím fantazii na špacír. Hrajeme Čochtana, krále vodníků, kterého napsal Jan Werich, hru S Pydlou v zádech Pavla Fialy, Molièrova Lakomce, Jiráskovu Lucernu nebo Taneční hodiny pod taktovkou pana Hrabala.
Velkou zásluhu na svých úspěších přisuzujete manželce. Jak konkrétně vám pomáhá?
Zásadně. Bez ní by divadlo nefungovalo. Má na bedrech celý provoz, stará se o náladu na palubě, nalévá energii do unavených herců, nedostává ani korunu dotace. V případě, že se pořadatel opozdí s platbou, zaplatí hercům ze svého. Nesnáší pocit být za práci někomu dlužna. A v neposlední řadě se stará o mě, se vším všudy… Navíc je tu rodina, dvě domácnosti, děti a vnoučata a pravnučka Dominička.
Další významnou osobou vašeho života je také Jitka Molavcová. Co byste o ní řekl?
Jitka byla veledůležitou partnerkou v Semaforu. V televizi jsme se scházeli při natáčení Malého dětského kabaretu. Nenahraditelná herečka, která, když se vám v hlavě vzepře text a nechce ven, prostě máte okno, ona vás vytáhne.
Bohužel, teď se nevídáme. Ale daleko významnější jsou pro mě dvě herečky – Jana Paulová a Markéta Hrubešová. Když jsme v roce 1980 dávali dohromady hru S Pydlou v zádech, Paulovka královnu stvořila. Bylo nádherné jí při tom sledovat, s jakou grácií do postavy vkládá svoje zkušenosti. Po létech královnu přebrala Markéta Hrubešová a stála před těžkým úkolem: Zahrát si královnu podle sebe, ale nepoškodit jí. Zde se sluší velká poklona. Navíc jsou obě inteligentní a překrásné.
Čím se podle vás liší tvorba pro děti a pro dospělé?
Tímto směrem jsem nikdy nebádal. Hrál jsem tak, aby vyprávění udrželo u obrazovky jak děti, tak dospělé. Pouze jsem si vydal zákaz pitvořit se a šišlat.
Jaký máte vztah s Jiřím Suchým?
Já bych řekl, že normální. Jiří Suchý mě do divadla přijal ve chvíli, kdy jsem chtěl s hraním v ústeckém Kladivadle praštit. Zažili jsme spolu nádherný kus divadelního života. Premiéry Kytice a Elektrické pumy, to byly bomby. Hráli jsem, hráli, ale najednou šlus. Asi před třiceti lety se naše cesty rozešly. Kouzlo vyprchalo, protože každý jsme chtěli dělat jiné divadlo, dělat ho po svém. Oba jsme autorští herci. A nezbylo nic jiného než rozvod. To ovšem byla pro bulvár velká pastva. Nicméně před premiérou Divotvorného hrnce v dejvickém Semaforu, kam nás s manželkou pozval, jsme si už stejně dávno podali ruce na usmířenou.
Ptám se na něj proto, že je zde obvinění, že jste na něj donášel StB. A právě proto někteří kritici vašeho ocenění kvůli tomu „spláchli“ i padesát pět let vaší práce. Chcete k tomu něco říct?
Rád, ale doufám, že naposled. Já tady před sebou mám prohlášení své ženy a to vám přečtu: „Vážení novináři, co si mám dobrého myslet o způsobu vaší práce? Letos na jaře jste mě nechali zemřít. K smrti jste tím vyděsili celou naši rodinu. Když se ukázalo, že jsem naživu, nikoho nenapadlo událost vysvětlit a omluvit se. Pan Železný napadl v ČT mého manžela, svazek ze kterého patrně čerpal informace si StB vyrobila zcela sama, bez vědomí mého manžela a hlavně bez jeho podpisu. Po marném úsilí přesvědčit Josefa ke spolupráci veškerou činnost vzdala a spis uložila v roce 1982 do archivu. Každý profesionální novinář si kdysi informaci ověřil, než jí pustil do světa. Měli byste to dělat také.“
Co byste si přál?
Moje přání je asi nesplnitelné. Aby lidi vystoupili ze svých bublin, kam je stáhly sociální sítě a začali spolu mluvit, normálně mluvit. Přece každý, kdo má odlišný názor, není automaticky můj nepřítel.
Josef Dvořák
* 25. dubna 1942 Horní Cerekev
Začínal v Kladivadle v Ústí nad Labem, od roku 1972 až 1990 hrál v Semaforu, od roku 1990 je ředitelem a hlavním hercem Divadelní společnosti Josefa Dvořáka.
Na repertoáru divadla je například hra Čochtan vypravuje, která se hrála více než 750 krát, což je nejvíce hraná postava vodníka v českých divadlech, nebo S Pydlou v zádech (více než 1 000 repríz).
Z televizních a filmových rolí je znám se seriálů Nemocnice na kraji města, Rozpaky kuchaře Svatopluka, Arabela, Cirkus Humberto nebo Návštěvníci a z filmů Jáchyme hoď ho stroje, Černí baroni nebo Tři chrobáci.
V tvorbě pro děti proslul rolemi vodníků, v letech 1977 až 1990 se objevoval v Malém televizním kabaretu a namluvil řadu večerníčků, příklad Maxipes Fík nebo Bob a Bobek.
Je téměř 20 let ženatý, má 4 dcery, 7 vnuků a 1 pravnučku.
