Dnes už vojenský hřbitov pod střešovickými hradbami postrádá tajuplný rozměr zpustlého a zapomenutého místa. Je součástí parku Maxe van der Stoela – pojmenování je pro lid obecný trochu trestem, osobně bych místo raději nazýval Octárnou. Tak se prostoru bývalé strahovské cihelny dříve říkalo. Před rokem 1870 tu totiž byla zřízena továrna na výrobu dřevěného octa, kyseliny sírové, dehtu, dřevěného uhlí a otrušíkového drasla. Na jejím místě pak vznikla restaurace Na Octárně s velkou zahradou.
Na místě zrušeného hřbitova se sportovalo i zahradničilo
V roce 1786 vyšlo nařízení císaře Josefa II., že padlí vojáci se musí pohřbívat za branami města. Na levém břehu Vltavy byl založen – či spíše obnoven – vojenský hřbitov na rozhraní Hradčan a Střešovic, těsně pod hradbami barokního opevnění u desátého bastionu sv. Františka Borgii. Sloužil převážně pro posádku pražského dělostřeleckého pluku. Byl zrušen, podobně jako vojenský hřbitov karlínský, kolem roku 1905.
Ve 30. letech 20. století bylo místo hřbitova upraveno v park se sportovním využitím (například střelnice). Smrtelnou ránu hřbitovu ale zasadili až pilní zahrádkáři, kteří svoji kolonii záhonů stále více posunovali pod samotné pevnostní zdi. 1. ledna 1987 byl vojenský hřbitov prohlášen památkou.
Dnes tu najdeme jen fragmenty pomníků osazených těsně u hradeb a desky vložené do zdí. I tady se bohužel občas projevují vandalové, kteří na nich dávají průchod své inteligenci.
Najdeme tu třeba náhrobní desku Josef Jüttnera (1775 v Bernarticích, okr. Jeseník – 1848 v Praze).
Josef Jüttner, původem slezský Němec působil od roku 1801 jako učitel na matematické škole I. dělostřeleckého pluku v Praze, od roku 1808 byl jejím ředitelem. Roku 1842 se stal velitelem bombardérského sboru a nedlouho před svou smrtí byl povýšen na generálmajora. Ale to podstatné o Jüttnerovi – v letech 1813 až 1820 vytvářel z podnětu nejvyššího purkrabí Františka Antonína Kolowrata – Libštejnského (kterému to nakázal přímo císař František I.) přesný plán Prahy. I když musel svou práci na čas přerušit a nastoupit do služby v armádě (1814-15 působil jako geometr v Ženevě a v Mohuči), byl jeho plán vydán v precizním grafickém provedení. Bohužel v malém nákladu asi jednoho tisíce výtisků, což nepochybně zavinil příliš velký rozměr (měřítko 1:4320). Čilá konkurence tento nedostatek rychle napravila přetiskem ve zmenšeném měřítku pro praktické použití návštěvníků města. Jüttnerova mapa byla po několik desítiletí podkladem pro další kartografická vydání. Používal ho také Antonín Langweil při tvorbě svého modelu Prahy. Pro zajímavost, městské opevnění bylo na plánu někde znázorněno úmyslně chybně.
Jsou zde pohřbeni i generálové ze sedmileté války.
Černý humor štábního kapitána – zřídit si mrtvou schránku na hřbitově
Nejzajímavější historii má hrob generálmajora Wenzela Schipky (Václava Šipky) z Blumenfeldu, který zahynul 27. února 1832, dvaapadesátiletý. Tento hrob je cenný především proto, že si v něm štábní kapitán Václav Morávek (1904 v Kolíně – 1942 v Praze), hrdina českého protinacistického odboje, člen legendární skupiny Tři králové (Mašín – Balabán – Morávek), zřídil mrtvou schránku, přes kterou byl ve spojení se svým zpravodajským kontaktem, Paulem Thümmelem.
Paul Thümmel (1902 v Neuhausenu, Německo – 1945 v koncentračním Táboře Terezín), byl příslušník NSDAP, vysoký důstojník německé zpravodajské služby Abwehru a dvojitý, nejvýznamnější agent československé vojenské zpravodajské služby s krycím jménem A-54.
V období protektorátu byl, podle zpráv odboje, milencem Lídy Baarové. Své kontakty na odboj ohlásil nadřízeným a byl pověřen sestavením sledovací skupiny (tzv. Hauskapelle), která se zaměřila právě na Tři krále. Jejich totožnost úmyslně neodhalil (aby se nepřipravil o zdroj příjmů a důvěru londýnského exilu), ale informace získané ze styku s těmito odbojáři využíval ve prospěch sledovací skupiny (např. odhalení informátorů Ústředního vedení odboje domácího).
Bydlel nedaleko odtud, v ulici Na třetí baterii, a mohl ji tedy nenápadně navštěvovat.
V hradbách jsou protiletecké kryty
Dlouho byla v prostoru hřbitova patrná, i když jen v základech, kamenná hvězdice, společný hrob 28 pruských granátníků zabitých při náhodném výbuchu střeliva 25. srpna 1866, v době okupace Prahy po prohrané bitvě u Hradce Králové.
V hradbách jsou patrny vstupy do hradeb, jedná se o zazděné protiletecké kryty z 2. světové války. Hradbami protéká potok Brusnice (pramenící v Břevnovském klášteře), na kterém byly v době aktivního obranného systému Mariánských hradeb stavědla. Ta regulovala vodní příkop u Písecké brány, kdy se v době nebezpečí otevřela a zatopila obranný příkop.
Stín stromu připomíná dobu normalizace a lidskou odvahu odporovat
Přilehlý park je opravu pěkný, za ten se může Praha 6 opravdu po zásluze pochválit. V jeho severnější části je pozoruhodná plastika, pomník Maxe van der Stoela (1924 ve Voorschotenu v Nizozemí – 2011 v Haagu). Jeho autory jsou sochař Dominik Lang a architekt Jakub Červenka.
1. března 1977 se ministr zahraničí Holandska Max van der Stoel sešel s mluvčím Charty 77 Janem Patočkou (1907 v Turnově – 1977 v Praze). Stal se tak první západním politikem, který otevřeně podpořil české disidenty. Schůzka se odehrála v pražském hotelu Intercontinental a jednalo se o zásadní diplomatické uznání opozičních snah chartistů. Jan Patočka byl po schůzce několik dní tvrdě vyslýchán Státní bezpečností, v důsledku čehož 13. března zemřel na následky mozkové mrtvice.
Pomník, odhalený loni, je vytvořen z betonu a má podobu horizontálního stínu jednoho ze stromů v parku. Má symbolizovat „dopad jedné schůzky na dějiny Česka.“
