Kurátorkou výstavy je Eva Uchalová, která se módou v období první republiky dlouhodobě zabývá a napsala již mnoho publikací na toto téma, mimo jiné Pražské módní salony 1900—1948, Modelový dům Arnoštka Roubíčková Praha 1909–1943 nebo Oldřich Rosenbaum/Oldric Royce. K výstavě vyjde v průběhu podzimu 2018 nová monografie Hany Podolské, v níž Eva Uchalová představí výsledky svého dlouholetého bádání o Modelovém domě Podolská.
Podolská začínala z ničeho, pomohl jí sňatek
Vysoká kvalita krejčovské práce, luxusní látky, znalost nejnovějších pařížských módních trendů, přizpůsobených českému výtvarnému cítění, ale i podnikavost, obchodní duch a příjemná společenská povaha majitelky přispěly k tomu, že se salon Podolská stal nejoblíbenějším a nejznámějším módním závodem meziválečné české společnosti.
Jeho klientelu tvořily herečky a další celebrity (z hereček třeba Růžena Nasková, Olga Scheinpflugová, Adina Mandlová, Růžena Šlemrová, Nataša Gollová, Jarmila Novotná, Jarmila Kronbauerová, automobilová závodnice Eliška Junková a další), dámy z vyšší společnosti, především Hana Benešová, ale příležitostně i ženy ze střední vrstvy české společnosti.
Hana Podolská, vlastním jménem Johanna, se narodila 16. května 1880 v Merkhausenu v Alsasku-Lotrinsku jako nejstarší z dvanácti dětí v rodině stavitele a Františka Vošahlíka (1847 v Třebotově – asi 1891).
Modelový dům dámských toilet Hanna Podolská se vyvinul z malé krejčovské dílny, kterou švadlena Johanna Vošahlíková založila v Nuslích v roce 1905 a rozšířila po přestěhování do domu U Pěti králů ve Vyšehradské ulici v roce 1907, když se provdala za polského šlechtice Viktora Podolského. V roce 1914 dílnu přestěhovala do centra Prahy a o rok později otevřela módní salon pro dámy v paláci Lucerna. Zde zůstal až do roku 1931, kdy se přemístil do paláce Riunione Adriatica di Sicurta na rohu Jungmannovy ulice a náměstí (bývalo tu slavné lahůdkářství Zlatý kříž).
Modelový dům Podolská přežil protektorátní léta i složité poválečné období, v roce 1948 byl znárodněn a o šest let později začleněn do národního podniku Módní závody Praha pod názvem Eva.
Hana Podolská přesto ve „svém“ módním závodě pracovala až do roku 1954, kdy byla odeslána do důchodu. Kontaktu se zaměstnanci podniku, zejména se švadlenami, se však nevzdala a dění v módě stále sledovala.
Zemřela 15. února 1972 ve věku nedožitých dvaadevadesáti let, opuštěná (její manžel tragicky zemřel už v roce 1926, starší syn ve třicátých letech ochrnul a brzy zemřel také, ten mladší emigroval do USA a s matkou už se nikdy neshledali).
.
Módní závod Oděvní služba Eva zanikl v roce 1991. Jméno Hany Podolské však zůstalo dodnes v povědomí veřejnosti jako legenda o meziválečné eleganci a o statečné, podnikavé a mimořádně schopné ženě, zosobňující společnost založenou na demokratických principech a slušných vztazích mezi lidmi.
Součástí výstavy jsou aktivní zóny, ve kterých se seznámíte s většinou materiálů vystavených modelů a můžete prozkoumat jejich strukturu (dotykem, ale i pod mikroskopem), navrhnete si svůj vlastní společenský oděv nebo si zalistujete albem „Šili jste u Podolské?“, spoluvytvářené veřejností – vaše příspěvky do alba jsou vítané po celou dobu konání výstavy do 20. ledna.
V úterý 4. září v 18 hodin proběhne komentovaná prohlídka s kurátorkou Evou Uchalovou.
Muzeum je otevřeno denně kromě pondělí mezi 10. a 18. hodinou, v úterý až do 20. hodiny.
Módní trendy diktovala Paříž
„Zatímco před první světovou válkou byla za Mekku módy považována hlavně Vídeň, po jejím skončení se ručičky vkusu vychýlily ve prospěch Paříže. A právě tam jezdívala Hana i se svou kreslířkou Hedvikou Vlkovou pochytat inspiraci. Po francouzském vzoru dokonce začala zaměstnávat profesionální modelky, což byla v té době úplná novinka,“ napsala publicistka Karolína Sýkorová v magazínu Ona Dnes.
„Její přístup k módnímu byznysu byl přelomový ve všech ohledech. Vydávala například časopisy o nejnovějších trendech s názvy Eva a Móda a vkus, bavila se s celebritami, které jí dělaly nedocenitelnou reklamu. V salonu s ní pracovaly nejen kreslířky a švadleny, ale také její manžel, oba dva synové a jejich manželky. Mezi válkami už Hana zaměstnávala několik desítek švadlen a kromě šatů se v salonu vyráběly i klobouky a kožichy.“
Půvabnou ženu Edvarda Beneše se snažila neúspěšně napodobovat i její nástupkyně.
„Když se první dámou stala Marta Gottwaldová, ve všem se paní Hanu snažila napodobit. Nechala si ušít stejné šaty v exkluzívním salonu paní Podolské a pořád jí bylo divné, proč jí nepadnou jako paní Benešové. Někdo jí musel říct pravdu, jak jí to mohlo padnout, když měla takové břicho?“ vzpomíná komorná Hany Benešové Vilma Kulhánková.
„První dámy měly v té době povinnost nechat si šít šaty v renomovaném salonu. Podle jedné ze zaměstnankyň u Hany Podolské dokonce manželky prezidentů dostávaly potvrzení, kterým se na Pražském hradě musely vykazovat. Mělo tak být zabráněno amatérskému šití a tedy i hrozící ostudě. Ušití šatů či společenského kostýmu (nejen) pro první dámu trvalo sto i více hodin. Podolská byla totiž velice náročná a vše muselo být naprosto perfektní. Do salonu docházela každý den už v pět hodin ráno a byla osobně přítomna u každé zkoušky.
A jak taková spolupráce vlastně vypadala? Dámě byly předvedeny návrhy profesionálních kreslířek, ze kterých si mohla vybrat požadovaný styl. Pak jí byly doneseny látky vhodné k ušití zvoleného modelu a přizvána střihačka. Až bylo vše pečlivě prodiskutováno, následovalo stříhání a šití. Benešová i Gottwaldová měly samozřejmě přednost, běžné smrtelnice na ušití svého modelu čekaly i půl roku,“ uvedla Karolína Sýkorová.
Pro manželky těch nejvyšších státníků byly také často připravovány soukromé módní přehlídky a třeba Marta Gottwaldová měla v salonu vlastní figurínu se stejně korpulentními tvary, jakými sama oplývala. Zatímco Hana Benešová se dostavovala sama a podle vzpomínek pamětníků byla velice skromná, Martě Gottwaldové museli šaty na vyzkoušení vozit až na Pražský hrad. Tam za ní jezdívaly i švadleny, aby je mohly dle potřeby upravovat.
