Legenda mezi českými onkology a také držitel státního vyznamenání profesor Luboš Petruželka zažil za 50 let své praxe doslova revoluci v léčbě všech druhů rakoviny i neuvěřitelný nárůst pravděpodobnosti přežití této nejzákeřnější nemoci. Ale také tisíce lidských tragédií, o nichž se mu někdy i zdálo. Přestože je skeptický k tomu, že by lidstvo někdy nalezlo univerzální lék, na svůj obor se dívá optimisticky. Klíčem je podle něj především životní styl a preventivní vyšetření.
Patříte mezi nejznámější české lékaře. Kdy jste se rozhodl pro tento obor?
Někdy v průběhu střední školy. Já z lékařské rodiny nejsem, ale ovlivnili mne sousedé na naší chalupě v Hrusicích, kteří byli doktoři všichni. Tenkrát byla medicína specifická v tom, že šlo o politicky poměrně nezávislý obor. Sousedův dědeček, profesor Trapl byl navíc známý porodník, a my jsme na procházkách s ním poslouchali, jak je medicína hezká. To všechno pravděpodobně způsobilo, že jsem se rozhodl stát se lékařem.
Kdy jste zjistil, že chcete být zrovna onkologem?
Bylo to poměrně brzy, ve čtvrtém ročníku medicíny. Tenkrát jsme měli takzvané studijní kroužky, a nám byl přidělen jako vedoucí tehdejší přednosta onkologické kliniky. Nakonec jsme se z kroužku s nějakými deseti studenty dali na onkologii tři. Úplně původně jsem chtěl být chirurgem nebo internistou, ale pak se najednou objevila možnost, že můžu nastoupit přímo na kliniku na 1. lékařské fakultě. Tak jsem to vzal a setrval tam až dosud.
Dá se říct, že váš obor patří mezi nejtěžší, protože bojujete s nejzákeřnější chorobou, se kterou kdy lidstvo bojovalo?
Patří mezi nejtěžší, prolíná se všemi odbornostmi. V podstatě v současnosti neexistuje žádná, která by se nesetkala s onkologickým pacientem. Takže to je nesmírně náročná disciplína, která vyžaduje trvalé studium. Stále přicházejí nové a nové poznatky, které je třeba zapojovat do praxe. Když jsem začínal, známí mě odrazovali, že to je taková ponurá disciplína, kde se léčí jen bolest. Kromě chirurgie byla hlavním léčebným prostředkem radioterapie, při níž se ozařovalo s cílem hlavě ulevit od bolesti. V chemoterapii se používal antracyklin, který zase musel schválit někdo, kdo byl ve styku s ředitelstvím, teprve pak se to mohlo podat. Bylo tam tolik bariér, že to bylo až neuvěřitelné. Tenkrát se ani nesměla sdělovat diagnóza.
Jak se pracuje s pacientem, když mu nesmíte říct pravdu?
Že se zlepšil, to se mu říct smělo, nesmělo se ale vyslovit, že má rakovinu nebo nádor.
Dají se vaše začátky se současnou praxí srovnávat?
To se nedá vůbec srovnat. Vývoj jde od těch 70. let strašně rychle kupředu. To, co jsme tenkrát brali jako základní léčebné postupy, se už dnes vůbec nedá použít. Onkologie se začíná atomizovat, což znamená, že se onkologové zaměřují na jednotlivé diagnózy, jako je kolorektální karcinom, plicní karcinom a podobně.
Nepřináší to i nějaké nevýhody?
Souhlasím, není to úplně správně a klinický onkolog by měl obsáhnout všechno. Pojmout v současnosti všechny novinky je obtížné, pomáhá elektronizace medicíny a média. To ale neznamená, že nelze používat vlastní rozum. Medicína je umění, a základ onkologie je komunikace s pacientem. Když budu znát všechny molekuly, ale s pacientem budu špatně komunikovat, dopadne to hůř, než kdybych je neznal.
Jak jsme na tom v porovnání se světem v léčbě nádorových onemocnění?
My se obecně chválíme, a myslím, že oprávněně. Onkologie se soustředila do onkologických center a tam jsme na úrovni ostatních vyspělých zemí. Problém spočívá v dostupnosti nových léků. Každou chvíli máme nějaký problém. Tyto léky jsou cílené pro nějakou terčovou molekulu, která se vyskytuje třeba u jednoho z tisíce pacientů. A existuje proto taky třeba jen jeden lék, jehož dostupnost pokulhává. A dalším problémem někdy bývá cena. Myslím, že farmaceutické firmy by mohly snížit ceny, pokud ty léky jsou účinné a je jisté, že se budou vyrábět dlouho. Ceny jsou dnes někdy závratné a někteří pacienti si je dokonce kupují sami. Platí třeba až 200 tisíc měsíčně!
Kdo je vlastně ohrožen rakovinou?
Rakovinou jsme v podstatě ohroženi všichni. Je to civilizační onemocnění, které souvisí s tím, jakou máme pohybovou aktivitu, co jíme, jestli kouříme, jaké je ovzduší. Dalším rizikovým faktorem je stres. Ten je někdy enormní a nedá se měřit. U osmi až deseti procent nádorů pak existují dědičné vlohy, které zvyšují pravděpodobnost jejich vzniku. Nejvíce prozkoumané jsou u rakoviny prsu a tlustého střeva.
Dá se říct, jaký druh rakoviny převládá?
Máme to statisticky dobře podchycené. V současnosti je nových onemocnění rakovinou kolem 60 tisíc ročně. U mužů se na první místo dostává karcinom prostaty, u žen je na prvním místě karcinom prsu. U obou pohlaví jsou to pak nádory tlustého střeva a konečníku. Na prvním místě bývala rakovina plic, její výskyt ale díky boji proti kouření klesá.
Jak člověk pozná, že by mohl mít rakovinu?
U žen je to relativně jednoduché, například když si samy naleznou nějaký útvar v prsu nebo v podpaží. Co se týká karcinomu plic, je to dlouhodobý kašel, vykašlání krve. U kolorektálního karcinomu je to příměs krve ve stolici či tmavá stolice nebo střídání průjmu a zácpy. Někdy zvýšená únavnost, nevýkonnost, nespavost, úbytek na váze, nechutenství. Třeba teď jsme měli záchyt nemocného s pokročilým nádorem tlustého střeva, který byl relativně malý, ale už měl metastáze v játrech a prakticky neměl žádné příznaky. Právě proto jsou potřebná ona screeningová vyšetření, která to odhalí ve stádiu, kdy onemocnění je ještě takzvaně klinicky němé. Screeningová kolonoskopie navíc umožňuje přímé odstranění rizikových polypů. Pak jsou to nádory mozku, což jsou nádory, které jsou jedny z nejhůře odhalitelných i léčitelných. Bolesti hlavy má téměř každý, a tak ten problém by měl zhodnotit a nejlépe odhalit praktický lékař.
Vy jste znám svým názorem, že nikdy nikdo nevymyslí komplexní lék na rakovinu, proč?
To opravdu nelze, protože každé nádorové onemocnění je jiné. Když se na něj udělá molekulární nebo genový profil, změny v genech jsou odlišné. Samozřejmě jsou skupiny, které se léčí podobně. Kdyby se to ale mělo brát do detailu a dělala se celá sekvence DNA a RNA daného nádoru, byl by každý jiný. Proto není možno mít univerzální lék. Léčba se proto vydala směrem k takzvané precizní medicíně. Jsme schopni si udělat profil nádoru a podle toho určit léčbu, která je optimální.
Které jsou nejúčinnější metody léčby?
Co se týká lokální léčby, mezi základní metody pořád patří chirurgie a radioterapie, kterými se nádor zlikviduje. Chirurgie zaznamenala obrovský pokrok v podobě robotických operací, které jsou mnohem šetrnější. Radioterapie se taky dostala do fáze, kdy se nádor ozáří přesně podle jeho objemu. Nádory ale mají schopnost diseminovat, to znamená, že lokální léčba je sama o sobě nevyléčí, kromě nějakých výjimečně malých nádorů. Takže je potřeba ještě systémová léčba. Ta kdysi začala chemoterapií, která se rozvíjela po druhé světové válce na základě dusíkatého yperitu, jenž má protirakovinný účinek. Pak se mohutně rozvinula hormonální léčba, protože se ukázalo, že zhoubné nádory prsu a prostaty mají na sobě hormonální receptory, které je možné cíleně zasáhnout. Novější je biologická léčba, která odhalí cílové struktury zodpovědné za nádorový růst a brání jejich rozvoji. Další průlom bylo znovuobrození imunoterapie, které zjednodušeně řečeno odbrzdí imunitní odpověď organismu.
Co byste vzkázal těm, kteří mají to štěstí a nádorové onemocnění se jim dosud vyhnulo? A těm, kteří v současnosti s nemocí bojují?
Já bych rozhodně nemluvil o štěstí. Ti, u nichž se nemoc neprojevila, za to zřejmě vděčí svému životnímu stylu a síle svého organismu, takže bych jim vzkázal, aby si svou životní dráhu udržovali a neměnili ji.
Autor textu: Antonín Zámyslický