„V této době zde bývá běžně rušno. Ubytování je levnější, a tak se sem mnozí vydávají. Letos je to ale bída, myslím, že to bude mít ekonomické dopady,“ uvedl člověk, který pracuje v turistickém ruchu. Den poté byla situace ještě tristnější – z hotelů pomalu odjížděli němečtí senioři, kteří tam byli ubytovaní. Někteří se bavili o tom, jak zvažují zavřít svoje krámky, protože nikdo nechodí.
Hovory o práci a úsporách
Nakonec tak – v důsledku vládních nařízení – učinili i ti, co to původně neplánovali a prodávají jiný než povolený sortiment, „zhaslo“ i posezení v restauračních zařízeních. Nicméně v době naší návštěvy byly hospůdky místem, kde bylo nejrušněji. Narozdíl od poloprázdných ulic, kdy atmosféru dokreslovala zamračená obloha. Bylo možné zaslechnout rozhovory o tom, kolik měsíců kdo vydrží s úsporami, lidé působili odevzdaně.
Ve vzduchu visela naděje
Nálada, trochu hořce, připomínala silnou skladbu „Nemám se čemu smát“, nazpívanou Bárou Basikovou a zahranou kapelou Precedens, jejímž autorem (hudby i textu) je kapelník a výtvarník Martin Němec. „…Z Mariánských Lázní, bránic a dásní, zaznívá radostný smích. Jen já se nemám čemu smát…“. Syrová atmosféra však nikterak neubrala ze šlehačkové podoby místních hotýlků, ve vzduchu visela naděje, že v sezóně lázeňské město zase naplno ožije.
