Čí to byl nápad?
Na začátku února se mi ozval Matěj Hollan, že 24. března bude sté výročí narození Marie Kudeříkové a jestli bych v rámci festivalu Meeting Brno, které se každé léto věnuje složité historii, nechtěl nějak umělecky zvednout její příběh. Ve stručnosti: hned po okupaci v roce 1939 se aktivně zapojila do odboje. Podílela se na tisku a šíření ilegálních letáků, distribuci zbraní a převodu členů odboje přes hranice, působila jako spojka, instruovala konspirační „trojky“ a organizovala sabotážní akce. Když ji v roce 1941 zatklo Gestapo a chtělo od ní krutým mučením rozmotat klubíčko až k vedení odboje. Nic neřekla. Deset měsíců. Ve vyšetřovacích protokolech měla napsáno osvědčení největšího hrdinství a vůle „hartnäckiges schweigen“ – zatvrzelé mlčení. Popravena byla gilotinou dva dny po jejích 22. narozeninách.
Přiznám se, že jsem její jméno předtím nikdy neslyšel, a když jsem dozvěděl o krátkém, ale neuvěřitelném životě této talentované, na svůj věk mimořádně vzdělané a nepozemsky odvážné odbojářky, hrozně jsem se zastyděl. Zároveň jsem se i strašně naštval, jak se po listopadu 1989 podařilo její jméno u mladší generace vymazat z dějin – jenom proto, že byla komunistka.
S listopadem 1989 jako by Maruška Kudeříková skutečně takřka vymizela z veřejného prostoru. Proč k tomu podle vás došlo?
V Česku jsme mistři v přepisování a gumování dějin. Minulý režim to dělal a náš současný si s ním nijak nezadá. Marii Kudeříkové dokonce odstranili na začátku 90. let její pamětní desku, protože na něm byla pravdivá informace o jejím angažmá ve Svazu mladých, který byl napojen na podzemní I. ilegální Ústřední výbor Komunistické strany. Ulice, v které byla pamětní deska, byla přejmenována na Milady Horákové. Je to směšné, jako by se do Brna nevešli obě. To máme tolik hrdinů a hrdinek, že s nimi můžeme takto zacházet? Podobný osud potkal jinou statečnou antifašistku Jožku Jabůrkovou v Praze, kde byla po roce 1989 její socha z veřejného prostoru odstraněna – jenom proto, že novinářka Jabůrková byla také pražská zastupitelka v KSČ.
Pro některé lidi je možná setkání s komunistickými hrdiny ve veřejném prostoru nepříjemné, a to kvůli zločinům stalinismu. Co byste jim na to řekl?
Stále musíme připomínat, že tito padlí hrdinové bojující v nejlepším svědomím a vědomím za spravedlivější uspořádaní světa a proti fašismu, nemůžeme kritizovat za zločiny 50. let, protože už v té době nebyli na světě. Jeden příznivec ódéesky mi na facebookové stránce Anti-fascist Art, kde se výročí narození Marie Kudeříkové probíralo, napsal, že kdyby Marie Kudeříková válku přežila, jistě by se jako komunistka podílela na zvěrstvech stalinismu, imho je to zločinec. Musel jsem mu podle stejné logiky napsat – vy jako konzervativní pravičák byste v případě budoucího fašistického puče šel jistě s fašisty, tedy jste zločinec vy.
Jak k Marii Kudeříkové podle vás přistupoval předlistopadový režim?
Minulý režim ji nadužíval a chtěl ji propagandisticky vytěžit. Musíme si ale uvědomit, že využívaní svých padlých antifašistických bojovníků k propagandistickým účelům přistupoval po válce každý stát západní Evropy, včetně západního Německa. Vzpomeňme třeba francouzského komunistu a příslušníka antifašistického odboje Guy Môqueta, který byl v sedmnácti popraven fašisty. Podle tohoto hrdiny se dodnes jmenují ulice, třidy, školy stanice metra v Paříži a je mu věnována nejedna píseň i raperský song. U nás to v době reálného socialismu, a hlavně za normalizace, režim neuměl dělat elegantně, a lidem odkaz těchto hrdinů často zprotivil.
Čím?
Například mezi sochaři se říkalo, že kvůli Juldovi Fuldovi není kam plivnout, a to byly v Praze tři jeho pomníky. V současnosti máme jenom v Praze jedenáct pomníků Milady Horákové, většinou podprůměrné kvality. Slouží hlavně k tomu, aby před volbami mohli představitelé pravicových stran mít nějakou antikomunistickou veřejnou řeč. O Miladu Horákovou, mimochodem radikální levicovou feministku a socialistku, která horovala pro rozsáhlé znárodňování, jim vůbec nejde. Nepředpokládám, že četli její texty a znají její názory… A tak je to u nás vždycky. Z rozporuplného, kulturumilovného bonvivána, promiskuitního miláčka žen Julia Fučíka zase udělal minulý režim nerealistického světce a nadčlověka.
Dovolím si polemizovat – mnoha lidem o odkaz Milady Horákové jde a její příběh znají, nepodsouvala bych ani politikům paušálně zištné důvody, ani bych se nepouštěla do hodnocení práce jiných sochařů, kteří zde nyní nemohou reagovat… Ale zpět k Marii Kudeříkové. Jak jste dílo připomínající její odkaz pojal?
V Brně se nachází ještě jedna socha Marie Kudeříkové od skvělého figuralisty Zdeňka Preclíka. Vytvořil ji jako svoji diplomovou práci v sochařském ateliéru na Akademii výtvarných umění v polovině 70. let. Pro její bravurní provedení byla vybrána k realizaci. Preclík bohužel zemřel letos na covid tři dny před výročím své hrdinky. Jeho socha Ikonoklasmus přežila jenom díky tomu, že byla zarostlá ve vnitrobloku u třídy Kapitána Jaroše mezi policejní stanicí a parkovištěm. Nechal jsem místo vyčistit a sochu dočasně rozšířil o platformu, na které jsem nechal bronzovou sochu dívky obléknout do bílých letních šatů a kolem ní vytvořil geometrickou síť či spíše klec symbolizující útlak a úzkost z fašistické diktatury. V kontrastu s tím vyniká odhodlaný postoj hrdinky.
V čem?
Dívka je bosá, a tak jsem vedle ní vytvořil zuté bílé střevíčky, podle lidové slovesnosti symbol tragického konce. Postavu dívky a jejích střevíců sekunduje pokácená jabloň a pařez, které jsou nereálně modré a v řezu rudé. Jabloň je z mojí zahrádky a letos nepřežila zimu. Sázel ji můj prastrýc za války. Dlouho jsem na ní hleděl, a nakonec ji zakomponoval do pomníku, jako symbol plodivé síly plující prostorem na surrealistických berlích. Rodiče Marie Kudeříkové totiž byli na Slovácku sadaři, ovocnáři a Marie se ve svých dopisech k ovocnému sadu často vrací. Použil jsem poetiku známých českých surrealistů, válečných děl hlavně Toyen, Štyrského, Janouška a členů skupiny 42. Interpretace je ovšem vždycky na divákovi.
Jste i autorem trička s dílem věnovaným právě Marušce Kudeříkové a stoletému výročí jejího narození. Viděla jsem už několik mladých lidí, kteří ho nosí. Jak tento nápad přišel a jaký je ohlas?
Merch musí být. Naším cílem je, aby si mládež nechávala tetovat její portrét, aby se sprejoval po ulicích a aby se nosila trička s jejím jménem, podobně jako se to děje v Německu s odkazem Sophie Scholl. Jsem rád, že se trička s motivy Marie Kudeříkové chytla. Můžete si ho obléknout v Brně buď v družstevní kavárně Tři Ocásci nebo v Praze, v kulturním centru prostor39. Proklamativní antifašismus je teď ve společenské krizi potřeba víc než kdy dřív.
Znají podle vás mladí lidé osud Marušky Kudeříkové?
Ještě ne, zatím jenom malá a rozrůstající se skupinka ale mi v kampani nepřestaneme, dokud ji do povědomí široké veřejnosti znovu nedostaneme. Zatím byl první pochod Marie Kudeříkové po jejím rodném Slovácku Cestou Marie Kudeříkové v Bílých Karpatech. Pochod antifašistů organizoval odborář Václav Drozd se svou ženou malířkou Martinou Smutnou. Byl to první ročník, ale Ti, co se ho účastnili dosvědčí, že to bylo přímo legendární. Co připravujeme dál? Vydání grafik, šablon a samolepek. Možná bychom chtěli udílení antifašistické ceny Marie Kudeříkové nadšencům, co pomáhají lidem na sociálním dně a ostrakizovaným menšinám, nebo se statečně staví proti rasistům a neonacistům. Možná by stálo, zato znovu osvěžit tradici celostátní literární soutěž pro mladé autory „festival Strážnice Marušky Kudeříkové“. Uvidíme. Zapojte se a přidejte se k nám!
Co pro vás odkaz Marušky Kudeříkové znamená?
Marie Kudeříková je pro mě nezpochybnitelnou hrdinkou. Hrdinkou by měla být pro celou naši společnost.
Zdroj: Michaela Dvořáková a Pavel Karous
