Na co se mohou těšit diváci na vaší letní scéně?
Na letní scéně v krásném staropražském zákoutí na hradčanském Novém Světě jsme začali hrát už po devatenácté a uvedeme náš kompletní repertoár, což je dvacet titulů, včetně pěti novinek.
Třeba i Staří mistři?
Ano. To je nádherná nizozemská hra o dvou starých bratrech, hercích, jeden je slavný a úspěšný, František Němec, v mých očích mimochodem vůbec nejlepší žijící český herec. A ten druhý žije coby herec v jeho stínu, tak toho hraji já. To je v pořádku. Nicméně je to především o sourozenectví, o bratrství. No, a bratra nebo sestru má asi většina lidí a našich diváků, takže mají s čím srovnávat. Další premiérou v této právě skončené sezoně u nás v Malé Štupartské, tedy v kamenném Ungeltu, byla hra Edwarda Albeeho, věhlasného amerického dramatika, Příběh ze ZOO s báječným Davidem Švehlíkem a neméně znamenitým Ondrou Brouskem. A pak tam exceluje Richard Krajčo v monodramatu Všechny báječné věci v režii své manželky Karin Krajčo Babinské. Také jsme uvedli Stůl pro dva, takový něžný příběh o lásce dvou zralých lidí, kde hraje Alenka Mihulová a Dalibor Gondík. A poslední premiéra je skutečně famózní britská hra Brácha s unikátním hereckým triem – Veronika Khek Kubařová, Marek Němec a Igor Orozovič.
Divadlo vedete od roku 1995, skoro 30 let. Jak se za tu dobu proměnilo?
Nesešli jsme z nastoupené cesty, a to je velice podstatné. Ungelt je komorní, de facto intimní scéna pro sotva sto diváků a věnujeme se hrám pro dvě, maximálně tři postavy. To nás charakterizuje, stejně tak jako genius loci toho místa. Janička Štěpánková říkala, že takové divadlo na světě nenajdeme. Divadlo se v Ungeltu hraje ve sklepení středověkého domu, který tam stojí už od čtrnáctého století. Je o nás zájem, takže přibyly i zájezdy. A letní scéna pojme mnohem více diváků než kamenný Ungelt, takže i to je cesta k tomu, abychom přežili. Když přišel covid, tak jsem troufale požádal všechny herecké hvězdy Ungeltu, aby hrály za snížený honorář, a všechny techniky a garderobiérky, aby pracovali za menší gáži, a všichni nám vyšli vstříc. Ungelt je srdeční záležitost pro všechny.
Možná ne každý ví, že na úplném začátku vašeho divadla stál Miloš Kopecký…
Nápad otevřít si divadlo se zrodil v mé hlavě. Inspirovala mě pražská Reduta, kde jsem hodně hrával, a také divadélko v klubu na Kladně, které bylo součástí klasické velké kladenské scény. Tam se hrálo i komorně pro taky asi stovku diváků, a když se „hnuly ledy“, tak to bylo to první, co mě napadlo. Stal jsem se reportérem Občanského fóra tehdejší Československé televize. A tam už mi šlo hlavou: „Heine, jak ty naložíš s tím, co se událo? Jak změníš svůj život?“ A zrodil se plán otevřít si divadlo. A Miloš Kopecký byl první člověk, kterému jsem to svěřil. Pak přibyl Ota Ornest, dlouholetý ředitel Městských divadel pražských, a tito dva, to byli mí hlavní rádci, jejich rady byly velice cenné a řídím se jim i dodnes.
Vzpomenete si na nějakou radu, která vás stále doprovází?
Určitě. Miloš Kopecký mi třeba říkal: „Milane, vám se musí podařit nabídnout hercům takové role, které jinde nedostanou, a nechte je mluvit do toho, s kým budou hrát, a nechte je mluvit do toho, kdo je bude režírovat. Něco takového v žádném jiném divadle nezažijí.“ A takhle Ungelt funguje. Opírám se o herecké hvězdy, mám tady Dykovi, Krajču a Švehlíka, Langmajera, Lišku, Orozoviče, Němce, Kubařovou, Jitku Smutnou, Mihulovou. Mohl bych dlouho pokračovat. No, a ti opravdu mluví do toho, s kým budou hrát, ba i kdo je bude režírovat. Ale alfou a omegou je kvalitní titul pro dva až tři herce, aby opravdu dostali nabídku na roli, kterou by jinde nedostali.
Za těch 28 let, co divadlo vedete, jaké představení pro vás bylo opravdu klíčové?
Bylo jich více. Určující byla první inscenace s Alenou Vránovou Bouřlivé jaro v režii geniálního režiséra Ladislava Smočka, který v Ungeltu nastavil režijní cestu. A Alenka za výkon v tomto představení získala první Thálii. Jinak máme čtyři, ty další získali Marta Kubišová, Richard Krajčo a Vilma Cibulková.
V Ungeltu hraje i Regina Rázlová, velice talentovaná herečka, která byla v jednu dobu „pozapomenutá“, a právě díky vám se zase vrátila k divadlu. Jak vnímáte její příběh?
Ježíš, to mně nepřísluší komentovat. Spousta lidí mě zrazovala od toho, abych ji přizval do Ungeltu, a já jsem řekl: „Přátelé, já nejsem ani kádrovák a nejsem ani soudce.“ Mimochodem, ministr spravedlnosti se jí omluvil, že byla vězněna neprávem. Ale s Reginou jsem se o tom nikdy nebavil. Pro mě jako pro principála bylo podstatné, že je znamenitá herečka, a to v každém případě je!
V polovině srpna budete slavit sedmdesáté sedmé narozeniny. Máte nějaké tajemství, jak se zachoval tak svěží do vysokého věku?
V mém divadle vystupovala Soňa Červená, měla tam premiéru svého písňového recitálu. Ve svých 93 letech. A když jsem se s ní pokoušel vést společenský hovor a především mě zajímalo, jak třeba zpívala Carmen v Americe a všude po velkých evropských scénách, tak mě utla a řekla: „Poslyšte, pane řediteli, nebavme se o tom, co bylo, pojďme si povídat o tom, co bude.“ Takže já jsem přejal tuhle životní optiku a přemýšlím o tom, co bude, co je přede mnou, a ne o tom, co je za mnou.
Do kolika let si myslíte, že budete vést divadlo? Většina lidí ve vašem věku už myslí na odpočinek nebo si stěžují…
Dokud na to budu mít síly. Až je mít nebudu, až budu zchromlý nebo mrtvý, tak to mám nastaveno tak, a to mi dopřává opravdu spokojený spánek, že divadlo bude pokračovat i bez Heina. Mám famózního uměleckého šéfa, dramaturga, režiséra, a můj životní partner, se kterým žiji 15 let, Martin Šimek, je druhým jednatelem divadla. Ten divadlo zdědí a je nezastupitelný jako víceméně jeho provozní šéf. On je původní profesí logista, takže se o všechny úseky divadelní činnosti ze své přirozené podstaty začal zajímat. A dnes o tom provozu, o tom, co potřebuje technika, o tom, co potřebuje garderóba, o tom, co potřebuje pokladní, ví opravdu ze všech nejvíc.
Vaše sestra Marta Skarlandtová byla v osmdesátých letech přední tváří České televize a v jednu chvíli byla asi populárnější než vy. Chodí k vám do divadla a jak se teď má?
Marta vystudovala původně překladatelství, tlumočnictví, mimochodem, vůbec se jí po televizi nestýská, nejšťastnější je ve společnosti lidí pod 40 let, kteří vůbec netuší, že tu někdy nějaké televizní hlasatelky byly, takže ji nepoznávají. Marta žádné retro návraty nepřipouští, rozhovory neposkytuje, veřejný prostor cíleně vyklidila. Je šťastná především jako babička, má dvě vnoučata, kterým se plně věnuje, a jezdí s nimi i po světě. A v Ungeltu se uplatnila jako autorka muzikálu nebo právě i jako překladatelka. A když jste mluvila o té popularitě, to v našem vztahu nehrálo nikdy roli. Tam šlo o kvalitu sourozenectví a my jsme měli krásné dětství. To je velmi spojující okolnost.
Kde jste vyrůstali?
V Hranicích na Moravě. Byli jsme chudí jako kostelní myši, chodili jsme vracet do Pramene flašky, abychom za ně dostali zpět zálohu a měli peníze na lístky do kina.
Na co jste chodili?
Na všechno, co se promítalo. Tenkrát byla idolem Sophia Loren, ale v tom krásném hranickém kině visel třeba velký portrét Petra Kostky, to je taky jeden z mých bardů. Hraje v Ungeltu velmi často a patří ke stabilním oporám našeho divadla. Říkal jsem mu: „Petře, tys visel v mém rodném městě, v mém dětství, v kině už jako filmová star.“
Skrze vaši sestru máte blízko k televizi. Co říkáte nové televizi A11?
Každému, koho jsem tu potkal, jsem říkal, že tomu držím strašně palce. Úplně mě to okouzluje, voní to tu novotou. Je to krása, že se zrodilo tolik nových rozhlasových stanic a tolik nových televizí. Myslím, že divák to jenom vítá, tak vám držím palce a zdravím celou republiku. I Hranice na Moravě!
