Vojska císařovnou povolaného Karla Lotrinského hnala Prušáky ze země a ta za sebou pálila mosty, drancovala a zabíjela. Na útěku procházela pruská vojska také Slánskem a Velvarskem.
A to už jsme v Mileticích. Do dvora statku miletického rychtáře Václava Jelena se od pruského vojska zaběhl mezek, obtěžkaný vzácným nákladem, pruskou vojenskou pokladnou. Statkář nezaváhal, pokladnu schoval a čekal na večer. Pak se i s pokladnou vytratil ze vsi a na tajném místě zakopal, aniž by o tom někomu řekl.
Léta ubíhala a rychtáře trápil hrozný sen. Zdálo se mu, že umřel a jeho poklad už nikdo nenašel. Svoji rodinu měl rád a nepřál si, aby jeho zůstala nezaopatřena, a tak se rozhodl, že o pokladu řekne svojí ženě. Jenže když už se k tomu chystal, přijela do vsi paní hraběnka a chtěla od rychtáře poradit, jak má naložit s místními zadluženými sedláky. Rychtář byl lakomec a doporučil jejich statky prodat. A tak se spolu rozjeli do Velvar na úřad zařídit všechno potřebné. Zpráva o jeho bezcitném rozhodnutí se rychle rozletěla po vsi a vesničané mu hrozili slovy: „Aby Tě krev zalila, rychtáři Jelene!“
Když mu práce na úřadu skončila, zastavil se v místním hostinci. Jak to tak bývá, po prvním pivě přišlo druhé a pak další a najednou byla noc. Rozjařený rychtář vrávoral domů. Vyšel z města, vyšlápl kopeček k Mileticům a tady najednou jako by ho šlak trefil, skácel se na zem. Našli ho mrtvého až druhý den a nikdo miletickým usedlíkům nevymluvil, že se tak vyplnila jejich kletba. Tajemství zakopaného pruského pokladu si tak vzal rychtář s sebou do hrobu.
