Proč nemůžete podnikat?
Prohrál jsem 22 let probíhající soudní spor. Pokud bych podnikal a generoval zisk, musel bych jej odevzdávat finančnímu úřadu. Zaměstnává mě spol. s.r.o, jako správce nemovitosti.
Takže žijete jen na minimu a ostatní vám strhávají?
Nejsem na minimu. Finanční úřad následně zjistil, že došlo k nedopatření a nic mu nedlužím, rozhodnutí soudu ale i finanční úředníci musí respektovat.
Baví vás současné zaměstnání?
Baví. Jsem poměrně spokojen. Práce je tvůrčí i časově flexibilní.
O jaký spor vlastně přesně šlo?
V roce 1996 jsem dostal daňový výměr z Finančního úřadu Prahy 10. Bylo v něm uvedeno, že jsem jako fyzická osoba v roce 1994 nezaplatil daň ve výši 120 milionů korun. Finančnímu úřadu Praha 10 jsem ihned napsal dopis, kde jsem uvedl, že se jedná o omyl, neboť jsem jako fyzická osoba nepodnikal. Podnikový právník mi ještě sepsal profesionální odvolání. Toto bylo ale na Finanční úřad Prahy 10 doručeno až po 14denní odvolací lhůtě. Soud se nezajímal o podstatu problematiky sporu. Verdikt konstatoval, že mnou sestylizovaný nesouhlas neobsahoval veškeré zákonem vyžadované údaje pro odvolání a toto odmítnutí dluhu bylo nazváno dopisem osobním a z důvodu překročení odvolací lhůty řádně sepsaného odvolání jsem povinen daň uhradit. Finanční úřad v mezidobí zjistil, že u nich skutečně došlo k omylu, že jim nic nedlužím. I finanční úřad ale musí respektovat soudní rozhodnutí.
Jaká podle vás byla 90. léta? Divoká?
Jako každý porod, i demokracie se rodila v bezradnosti a bolestech. Legislativa nebyla vyprofilovaná, jak by měla být. Jinak to zřejmě nešlo. Každý vývoj potřebuje určitý čas. Kdo v té době začal s podnikáním, sáhl si na úspěch. Mnoho úspěchů mělo jepičí život. Problémy nám ale nezpůsobil tuzemský živnostník nebo účastník malé privatizace, nýbrž nenasytný zahraniční kapitál, který nás připravil o zdroje národního příjmu. Ústřední politika umožnila zahraničním společnostem ekonomicky vydrancovat naší zemi – buď z nedostatku rozumu, anebo (a připadá mi to pravděpodobnější) ekonomické „přehmaty“ měly korupční pozadí.
S čím byste začal podnikat dnes, kdybyste mohl?
S ničím. Za dveřmi čeká mnohaletá krize. Už v roce 2019 bude všechno jinak.
To zní dost šíleně…
Jsem si toho vědom.
Dobrá, přejděme jinam. Co vaše nadace Interpo pro podporu sirotků po policistech, kteří zemřeli při výkonu služby?
Nebyla to moje nadace, ale založil jsem ji – a do vínku jsem správní radě věnoval významný dar. O děti se začala starat v roce 1994. Mám doma mnoho děkovných dopisů od maminek-vdov. Asi po čtyřech letech začala proti nadaci zostuzující kampaň. Vedení nadace se obrátilo na soud. Ten sice ve výroku ve sporu se žalovanou televizí konstatoval, že dehonestující údaje opakovaně uváděné o nadaci nebyly pravdivé, zároveň ale soud konstatoval, že žádná nadace nemá „čest“, a proto nedošlo k poškození cti nadace.
Není policajt jako policajt. Co říkáte na ty, kteří při výkonu služby naopak seřežou třeba demonstranty proti fašismu?
Nezažil jsem to. Osobně jsem měl se všemi policisty vždy dobrou zkušenost. Ale… Pokud vím, zasahující pořádková policie se nikdy nezabývá problematikou, jaký motiv mají demonstranti pro své shromáždění. Vždy policisty zajímají pouze dvě otázky. Je demonstrace povolena? Dochází i při povolené demonstraci k porušování zákona? Zní-li na první otázku odpověď NE a na druhou ANO, pak musí zakročit. Samozřejmě v rozsahu svých pravomocí, kam patří i třeba použití obušku, hmatů nebo chvatů. Toto ale není žádné naše národní amorální specifikum, jak jsem již xkrát zaznamenal, takto koná a musí konat policie všude na světě.
Za prodej digitálních hodinek před listopadem 1989 jste strávil tři roky ve vězení. Co jste si z pobytu v kriminále odnesl?
Vězení vám umožní to, na co jinak nemáte čas. Dlouhé hodiny můžete koncentrovaně přemýšlet, takže se nedá říci, že to jsou úplně ztracená léta. Konec konců i filozof Diogenes dobrovolně žil a meditoval v sudu.
Vnímal jste své uvěznění jako křivdu?
Ne. Od začátku jsem věděl, že nakupováním a prodáváním hodinek porušuji zákon a rizika jsem si byl vědom. Zákon jsem porušil a byl jsem potrestán. S trestem jsem souhlasil a ani změna zákona, která tuto činnost v roce 1990 zlegalizovala, můj názor na tehdejší trest nezměnila. Kdybych byl policista, šel bych toho Provoda zatknout také. Na vyšetřovatele jsem měl štěstí. Jejich nadhled na mou „obchodní“ problematiku mohla ovlivnit i tehdejší Gorbačovem zahájená „přestavba“. Policisté si uvědomovali propastný rozdíl ve společenské nebezpečnosti prodavače hodinek a mezi tehdy nejrozšířenějšími paragrafy – rozkrádáním a násilím. Když si někdo koupil levné hodinky, měl na tváři úsměv, nikoliv slzy. Nákup hodinek se nikoho nikdy nijak negativně nedotkl.
Kromě státní pokladny, že…
Teoreticky ano. Ve skutečnosti ne. Když si třeba tento váš diktafon koupíte v elektru za 4000, musel ho někdo v zahraničí koupit a dopravit do Čech minimálně s celkovými náklady ve výši třeba 1000 korun. A teď si představte, že by naprosto identický produkt tady někdo prodával už cílovému zákazníkovi za stovku. Prodělal by stát? Neprodělal. Všichni by měli potřebné diktafony a navíc podstatně levnější čili ušetřili by. Bohatství státu sestává i z bohatství jeho občanů a daň z přijmů fyzických osob je pouze 15 procent. S digitálkami to bylo naprosto totožné. Státní úředník by je nikdy přes podnik zahraničního obchodu nedovezl za 50 korun. Zahraniční partner, pojištění nákladu, právníci… Stát by za ně každopádně platil podstatně víc. Konkrétně v tomto případě je tedy negativní dotek statní pokladny diskutabilní.
Jak jste sem mohl dostat hodinky za 50 korun? To snad nebyla ani jejich výrobní cena…
Hodinky jsem nekupoval v zahraničí, ale zde v Československu. V přibližně padesátikoruně byla velkoobchodní cena zaplacená v Hongkongu, letecká doprava do Vídně, marže velkoobchodníka z Vídně – 1 ATS a marže diplomatů. Níže už cena stlačit nešla.
Vraťme se ještě k vašemu pobytu ve vězení. Jaké lidi jste tam potkal?
Co se týče dozorců, ve vazební Ruzyni byli skvělí. Ve věznici Bory jsem již spokojený být nemohl. Nebudu ale vzpomínat na situace nepěkné. A vězni? V každém, nebo téměř v každém člověku, i ve zločinci, existuje nějaké dobro, byť je často v silné defenzívě s jeho vnitřním zlem, které ale mnozí mnohdy nejsou schopni pochopit. Život je toto vnímat nenaučil. To by ale bylo na román.
Jaký byl návrat na svobodu?
Lehký. Získat svobodu je vždycky lehké, na to se ve vězení celou dobu těšíte.
Pokud ale máte rodinu, která vám pomůže. Když člověk vyjde ven bez prostředků a nikoho nemá, je to těžké a může se brzy dostat zpátky. Nebo ne?
To je pravda. Je mi líto vězňů, kteří jdou na svobodu s prázdnou kapsou a nemají kam jít. Se mnou po návratu neměl z dřívějších přátel nikdo žádný morální problém. Byl jsem propuštěn v roce 1989, pár měsíců před zrušením paragrafu 117 Spekulace.
S přáteli ze všech společenských sfér jsme naopak s humorem posuzovali lehce tragikomickou skutečnost, že se po svém propuštění mohu legálně věnovat v podstatě stejné činnosti jako před svým uvězněním. Pouze přibyla účetní.
Stála za vámi vždy i vaše žena?
Naštěstí ano. Stála za mnou vždy. V dobrém i zlém. Vybral jsem si tu nejlepší a budu ji mít do smrti.
Vzpomenete si na svůj první hodinkový obchod?
Můj první obchod byl takový, že mi v 19 letech na Karlštejně nabídl německý autobusák hodinky. Koupil jsem je. Dal si je na ruku a šel do restaurace vedle parkoviště na oběd. V hospodě se líbily vrchnímu, chtěl je a nabídl mi dvojnásobek. Kdo by takovémuto přání nevyhověl? Za deset minut jsem vydělal tolik, kolik v práci za měsíc. Vrátil jsem se k autobusu a… Nastal efekt sněhové koule.
Bál jste se?
Bál. A hodně. Celou dobu. Celých 12 let. Až do svého zatčení. Pak to ze mne spadlo.
