Nechal jste se slyšet, že podle teorie textů teoretika umění Maxe Benseho jste v básních vytvořil třicet procent výlučné novosti, což je v oblasti experimentální literatury vysoký koeficient. Zároveň jste uvedl, že se vám podařilo být srozumitelný. Trvá to – srozumitelnost i věnování se experimentální literatuře?
Při prázdninovém studiu knih, které mne zajímají, jsem už poněkolikáté četl knihu Slovo, písmo, akce, hlas (Československý spisovatel 1967), jejímiž autory jsou Josef Hiršal a Bohumila Grögerová. Ta kniha v podobě esejů, teoretických výkladů a formulací inovativních postupů vyjadřuje objem umění šedesátých let minulého století velmi pospolitě – se všudypřítomnou inovací a spojitostí jednotlivých uměleckých oborů do společného toku novosti. Právě tohle vyznění velmi neformální situace je pro mne naprosto formující složkou mé existence. Všechny své profesní činnosti, nutné ke skromné obživě v době totality, jsem vlastně pociťoval jako umělecké dění, byť šlo o technickou profesi obměny velepřesných strojů – v té době už vlastně historických – a o jejich inovaci prvky odměřování, tedy přesnosti. Uvádím tu skutečnost jako stále mě provázející hodnotu – inovaci. Max Bense je pro mne zejména podivuhodným teoretikem textové stavby informací v estetickém smyslu. Jeho rovnice pro stanovení textové inovace předpokládají správné dosazení jednotlivých prvků – to samozřejmě podléhá určité relativitě. Ovšem už sám fakt exaktnosti vybízí k neformální tvorbě, k textové „zhuštěnosti“ vyjadřovaného, k popření tradičnosti – ke konstruování textu jako slovesné skladby, s textovou redundancí, zněle atomární větou – veršem a možnou hudebností textu, dovolující vjemový záznam novosti slov, jejich spojení a vnímání sdělujících významů slov nových. Určitým příkladem právě takové práce s texty je má knížka Modelové porno – lesy, vydaná v Brně, v roce 2010, Druhým městem. V současné době pracuji na obdobné textové skladbě s pracovním názvem Modelová torza prahů.
Na čem dalším pracujete?
Také právě vystavuji své reliéfní objekty: objekt NO TIME a obraz Jikan na Intersalonu Asociace jihočeských Výtvarníků v Písku. Společně se svou životní partnerkou Evou připravuji možné sochařské objekty kořenových souručenství imaginace“ Zemních hadů „pro fantaskní magické“ spojení se šamanem Serjiyem z peruánského Chavínu.
Uvedl jste, že vás nudí běžná literatura a že ji nečtete. Nikdy?
Literaturu tzv. „dlouhé chvíle“ opravdu nečtu, spíše se vracím k těm autorům, kteří mě už dříve velmi zaujali – s nimiž, v rovině duševního směřování, vlastně souznívám. Mým skvělým přítelem je už, po několik desetiletí, básník Ivan Wernisch. Miluji zejména jeho Pernambuco!
Při čtení vašeho životopisu je znát, že jste nikdy nebyl ve škatulce. Jak se vám daří kloubit roli malíře, sochaře, performera, básníka?
Všechny, ony čtyři, umělecké „role“ chápu a žiji jako roli jedinou. Bez jakéhokoliv patosu, vznešenosti a začleněnosti do šuplíkového názorna.
Jakou vaši performanci můžete zmínit?
Velmi vzpomínám na svoji nepříliš starou performanci (snad dva roky?) pro náčelníka kmene Indiánů Ese-eja na rio Madre de Dios – předvedl jsem přihlížejícím tanec Zadupávání zlých duchů; s oštěpem, který jsem si vypůjčil od náčelníka. Indiáni Ese-eja předváděli toliko tanec Papoušků a Opiček. Nejspíš jsem je přece jen obohatil – získali jsme s mou skvělou partnerkou oděv ze stromové kůry z okolního pralesa. Ese-ejejové do té kůry po tři dny tloukli jakousi palicí ve vodě ria Madre de Dios, až vznikla velmi hustá tkáň přirozeného pletiva, využitelná jako oděv. Takový oblek používají Ese-ejejové ještě pořád. Počátkem roku jsme s partnerkou Evou uspořádali společnou výstavu Písmo AYA. Výstava se uskutečnila v galerii AYA U Radnice v Táboře. Ústřední část naší expozice tvořil objekt, jehož středem byl právě tento oděv – barevně pojednaný partnerkou Evou.
Co dalšího ze své práce můžete prozradit?
Mé imaginativní, abstraktní obrazy, pracované v nedávné minulosti, vlastní nejčastěji profesionální hudebníci. Jednak členové Vídeňské filharmonie, též náš houslista Jan Mráček a Jan Valter; také v Německu působící pianista, jehož domovem bývalo Záhoří nedaleko Mladé Vožice. Minulý rok jsme s Evou, na základě nabídky ostravské University, vystavovali naše Písmo AYA také v Ostravě – v kulturní památce Dolu Michal. Velmi mne potěšilo, když mi profesor Cezslav, v době vernisáže, pověděl, že si jistá absolventka studia současné literatury na Universitě zvolila, pro svou absolventskou práci, teoretické pojednání – studii – o mých pěti knihách inovativní poezie. Mou poezii a ostatní uměleckou činnost srovnávala s velmi nekonformní uměleckou prací mnou obdivovaného Ladislava Nováka. Mé obrazy (85 x 150 cm) udělané pro expozici Písma AYA jsem pracoval neobvyklou technikou v horizontální poloze. Technikou ocelové jehly pro vedení barevné stopy na neobvyklý podkladový materiál, na lino. Obrazy jsou tak hustou kresbou, výsledkem je čárová malba.
Jak se vám tvoří v dnešní covidové době? Ovlivnila vaši tvorbu něčím ta tklivá atmosféra? Nebo pro vás tklivá není?
Covidové deformování evropské kultury a ekonomiky mne (ani moji partnerku) zatím nikterak nezasáhlo. Těšíme se nádherným podzimem, také objekty, které jsou v expozici Intersalonu v Písku a běžně plynoucí prací: „zhmotňováním prožívané imaginace“.
Co chystáte? Tedy jestli jste zvyklý plánovat…
Chystám, do těsné budoucnosti, už právě prožívané a také pracované, možné dokončení textové skladby Modelová torza prahů (není to však vůbec nutné dokončit) a sochařskou práci na možném objektu „neustále hovořících kořenů země“, získaných na pobřeží v Chorvatsku a ve Vysokých Tatrách. Sám za sebe, mimo konkrétní tvorbu, mohu jen říci, že moci uskutečňovat jakoukoliv uměleckou práci, je nesmírně podivuhodné a přeskvělé!
Jaroslav Chobot
Narodil se 29. dubna 1941 v Benešově u Prahy, odkud se po válce jeho rodina přestěhovala do Tábora. Literaturou se počal soustavně zabývat v šedesátých letech, kdy také publikoval svou poezii i experimentální texty v časopisu Tvář a připravil k vydání celek atomárních textů pod názvem Vyprávění o Tenovi. Do počátku normalizace se jej však nepodařilo knižně realizovat. Od sedmdesátých let se věnoval soukromému studiu imaginativních výtvarných projevů (zejména prostřednictvím univerzitního profesora Graiga Wattersona z Toronta). Při své tehdejší umělecké tvorbě se záměrně vyhýbal okupací a normalizací vyprázdněným slovům — stával se tak postupně malířem, sochařem a performerem. Od roku 1993 je zaměstnán v Divadle O. Nedbala v Táboře. Své soukromí naplňuje psaním poezie a výtvarnou činností. Individuálně i s nekonformní jihočeskou skupinou MEN (jejímž je mluvčím) vystavoval své olejomalby, objekty a „monumentální kresby“. Rovněž uskutečnil řadu uzavřených i veřejných happeningů a performancí.
