Jak jste se k fotografování dostala a kdy jste začala fotografovat poprvé?
Vážně jsem se fotografováním začala zabývat v roce 2009, kdy jsem se vydala na cestu do severní Etiopie. Od kamarádky jsem si půjčila profesionální fotoaparát, se kterým jsem ale moc neuměla zacházet. Jak nastavit manuálně expoziční čas, clonu a citlivost, jsem si napsala na malý papírek, který jsem neustále při focení lovila z kapsy. Fotila jsem památky, nádhernou přírodu, domorodce, ale i tlupy paviánů vysoko v Simienských horách. Když jsem se vrátila, ze svých fotografií jsem vyrobila fotoknihu. Byla jsem překvapená, jak moc se všem líbila, a to pro mne byl první impuls k tomu, abych se postupně začala fotografování věnovat profesionálně.
Je pro fotografa, stejně jako třeba pro zpěváka, herce nebo sportovce, důležitý talent?
Dříve jsem si myslela, že když člověk něco dělá s láskou, může dělat cokoliv. Alespoň já jsem to tak vždycky měla. Čemukoliv jsem se začala věnovat, vše se mi časem dařilo. Fotografování je ale určitý druh uměleckého vyjádření a k němu talent neboli dar potřebný je. U fotografa se projevuje osobitým viděním reality, kterou je schopný zprostředkovat skrze fotoaparát dalším lidem.
do nebo co vás nejvíc ovlivnilo v profesním životě? Máte nějaké vzory, je nějaký fotograf, který vás inspiruje nebo ovlivňuje?
Měla jsem obrovské štěstí, když jsem hned na začátku své profesionální kariéry potkala ty pravé lidi. Herečka Nela Boudová, se kterou jsem se znala, si mne vyžádala na fotografování titulní strany společenského časopisu, v jehož redakci se mé fotografie líbily natolik, že mi tam nabídli další práci. Fotografka Lenka Hatašová mi zase předala své zkušenosti z oblasti portrétní fotografie a zasvětila mě do tajů vnímání světla, které je pro fotografa velmi důležité. Líbí se mi její snímky, ale sleduji práci i dalších českých a zahraničních fotografů.
Jaký je rozdíl mezi fotografováním v ateliéru a v exteriéru?
Exteriér je daleko pestřejší, nabízí více možností, nejen těch světelných. Ráda hledám nové lokace i zdroje světla, miluji focení při západu slunce, kdy je světlo nejhezčí, něco takového bohužel v ateliéru nasimulujete jen těžko. V zimních měsících využívám kromě umělého také denní světlo, které prochází velkým oknem do místnosti a nabízí tak světelné modulace, které bych jiným způsobem těžko vytvořila. Dnes už si nedokážu představit, že bych pracovala v ateliéru bez oken, a neměla tak možnost světelné zdroje kombinovat. Skutečný význam slova fotografie je „malba světlem“ a právě to mě moc baví.
Věnujete se také reportážní fotografii. Co si obvykle berete s sebou na cesty, jak vypadá vaše nezbytná výbava?
Reportáže mi občas osvěží klidnou atmosféru ateliéru. Cestuji moc ráda a fotoaparát s sebou vždycky přibalím, k němu dva objektivy a lehký notebook, což je akorát tak dost, aby to člověk bez problémů unesl na zádech. Ze svých cest občas pro některý ze společenských magazínů, pro které fotím, napíšu i cestopis.
Kam nejdál jste se pro svoji fotku vydala a kde bylo pro vás skutečně složité ji získat?
V tomto případě jde jednoznačně o fotku dalajlámy, přesněji řečeno o selfie s dalajlámou. Spolupracuji s organizací Brontosauři v Himálaji a s nimi jsem se před pár lety vypravila do severní Indie do oblasti Ladakh, kterou dalajláma často navštěvuje. Nechyběl ani tentokrát a já jsem měla nejen možnost ho fotografovat, ale dokonce si s ním pořídit právě i tu společnou fotku. Vznikla sice přes menší nevoli bodyguardů, o to laskavější bylo ale svolení samotného dalajlámy. Později jsem se s ním setkala i v Praze na soukromé audienci, takže jsme vlastně tak trošku „staří známí“. Musím přiznat, že pocity, které jsem v jeho přítomnosti vnímala, se mi zapsaly hluboko do srdce a dají se jen těžko popsat slovy.
Už si nedovedu představit žít bez divadla, říká Natálie Grossová. Zahraje si v muzikálu Fantom opery
Pro společenská média často portrétujete známé osobnosti. Jak takové fotografování probíhá a jak s osobnostmi pracujete, abyste z nich dostala výraz, který potřebujete, a oni na fotografiích vypadali dobře?
Musím předeslat, že záliba ve fotografování mezi známými osobnostmi nepanuje vůbec. Čím je fotografování rychlejší, tím pro ně lépe. Mám velké štěstí v tom, že se často už známe z předchozích focení, a můj objekt mi tak důvěřuje. Znám navíc jejich fotogenické úhly, což také práci usnadní, a pokud je čas a můj objekt dovolí, experimentuji a hledám pak úhly nové, které nás občas příjemně překvapí. Pokud se jedná o ženu, spolupracuji s vizážistou, který ji na fotografování nalíčí a vytvoří účes, a pokud to vyžaduje zadání, využívám i stylisty k výběru oblečení. Na postprodukci fotografií už ale pracuji sama, s retušemi a „omlazováním“ to ovšem nepřeháním, i když trend je dnes spíš opačný.
Pamatujete si, kdo všechno už stál před vaším objektivem, a je někdo, koho jste ještě nefotografovala a chtěla byste jej fotit?
S kolegyní jsem založila fotobanku portrétů s názvem Facephoto, takže díky ní přesně vím, kdo všechno už před mým fotoaparátem stál. Z hlavy vám to ale asi neřeknu. Co se týká osobností, žádnou zvláštní touhu po konkrétní osobě nemám, fotím ráda každého, kdo ke mně přijde. Mým nejoblíbenějším objektem je samozřejmě moje dcera Stella, té se rozhodně nenabažím nikdy.
Podstatou fotografie je zachycení kouzla okamžiku. Je ale určitě rozdíl v zachycení upravené osobnosti, dětí z dětského domova, nebo třeba chudinské čtvrti v Etiopii. Dá se říct, co je náročnější?
Náročnost záleží zejména na okolnostech, za kterých je fotografie pořízena, takže je jasné, že pokud mám porovnat pohodlí ateliéru s vyprahlou Etiopií, není o čem mluvit. Co se ale moc nemění, je můj prožitek chvíle, kdy mám fotoaparát u oka a mačkám spoušť. Je to pro mě zázračný moment tvorby a musím přiznat, že při něm nedýchám, ať už jsem v ateliéru na Letné nebo třeba v Himálaji. Tohle je v podstatě to, co mě na fotografování baví nejvíc.
Dokážete už v okamžiku stisknutí spouště odhadnout, zda ta fotografie bude dobrá?
Víceméně ano, fotoaparát přikládám k oku většinou až ve chvíli, kdy vnímám, že právě teď je ten správný okamžik. A to je moment, který se mi nejvíce líbí, a předpokládám, že ho zaznamenám přesně podle svého gusta a budu s ním spokojena i v samotném výsledku.
Existuje fotografie, kterou máte vy sama nejraději, která podle vás nějakým způsobem převyšuje ty ostatní?
Moje nejoblíbenější fotografie pocházejí právě z Ladakhu v Indii. Zvláštní vztah mám k jedné z nich, je na ní posvátné jezero Tso Moriri, nacházející se v údolí Spiti v regionu Himachal Pradesh. Pořídila jsem ji na pětidenním treku, který byl velmi náročný, pohybovali jsme se ve výšce 5500 m n. m. a poslední den se před námi otevřela dech beroucí krajina. Vyzařuje pro mne zvláštní energii, a proto ji mám nejraději.
Žijete v Praze 7. Co máte ve svém okolí ráda a je něco, co se vám tu nelíbí?
V Praze bydlím celkem 22 let a za tu dobu jsem se stěhovala šestnáctkrát! Momentálně jsem zakotvila na Letné, což je pro mne taková ozdoba sedmičky a hlavně oblast, kde žije spousta zajímavých a inspirativních lidí, umělců a bohémů. Klidně bych Letnou přirovnala k newyorskému Sohu a mám to tu ráda natolik, že vůbec nevím, co bych v případě Letné měla kritizovat. Miluji přilehlé parky, malé kavárničky, restaurace a obchůdky.
Jsou na sedmičce nějaká místa, která využíváte k fotografování?
Pro tento účel jsou právě ideální zmíněné parky, nedávno jsem navíc objevila podchody okolo metra Vltavská, které skýtají velmi zajímavé světelné modulace a kde jsem nafotila například módní katalog s herečkou Chantal Poullain. Občas využívám i prostředí svého prostorného bytu, kde jsem si zřídila menší provizorní ateliér a fotografické zázemí.
Pracovně často pobýváte na Praze 10. Jaký vztah máte k této části metropole?
Co se týká Prahy 10, i zde jsem nějakou dobu bydlela a dodnes zde sdílím s kolegyní fotografkou její atelier v parku Grébovka. Místní jeskyně, které se říká grotta, je úžasné prostředí k fotografování, stejně jakoViniční altánek nebo nedaleké staré vršovické nádraží. Polorozpadlé budovy a staré oprýskané vagóny jsou tak fotogenické!
Co ráda děláte ve volném čase, jaké jsou vaše zájmy, záliby, koníčky?
Moje profese je i mým koníčkem, takže pokud zrovna nepracuji se svým profi fotoaparátem, fotím si různé momentky na mobil, i to mě moc baví. Mobily navíc nabízejí možnost nejrůznějších okamžitých fotografických filtrů a jednoduchých úprav, což skvěle podněcuje fotografickou kreativitu. Kromě obrazové části svého života ráda medituji a cvičím jógu nebo další východní cvičení, která posilují nejen mé tělo, ale i mou duši.
Máte nějaký fotografický, třeba nesplněný sen?
Mám cestovatelské sny a s tím souvisí i ty fotografické. Ráda bych navštívila Patagonii, Jižní Afriku, Skandinávii, Aljašku nebo Nový Zéland a chtěla bych z každé země udělat reportáž a pořídit fotografie, ze kterých bych ráda uspořádala další výstavu, stejně jako v případě mé cesty do Indie.
Co vás čeká v nejbližší době, jaké máte pracovní plány, na co se těšíte?
Momentálně pendluji mezi mateřskými a pracovními povinnostmi. Těším se z každé pracovní nabídky, která přijde, čeká mě portrétování několika zajímavých osobností a snad už konečně s herečkou Chantal Poullain uskutečníme chystanou cestu do Bretaně, kterou samozřejmě spojíme i s fotografováním.
Monika Navrátilová (40)
Česká fotografka
Narodila se v Jeseníku.
Vystudovala střední zemědělskou a technickou školu.
Již několik let portrétuje pro společenská média známé osobnosti, fotograficky se podílí i na nejrůznějších charitativních projektech, například pro hnutí Brontosaurus v Himálaji, které v takzvaném Malém Tibetu pomáhá ve vzdělání dětem z chudých rodin. Působila například v Etiopii nebo v severní Indii.
Je mj. autorkou kalendáře Klokánku Hostivice pro rok 2017 nebo módního katalogu značky E.daniely s Chantal Poullain pro sezonu 2018.
