„Kapitán Exner je gentleman s velmi vytříbeným vkusem“
Michale, jaký je podle vás Exner, jak byste ho charakterizoval?
Je jiný, než detektivové v ostatních seriálech. Člověk z trochu jiného světa, ze staré školy, gentleman, který má svůj vkus, systém, styl, ctí určité zásady, má rád ženy a hezká auta.
Kapitán Exner je gentleman s velmi vytříbeným vkusem, člověk, který ctí určité zásady, diplomacii, a takových je dnes bohužel málo.
V čem je váš Exner jiný než Exner v podání Jiřího Valy nebo Jiřího Kodeta?
Současná dramaturgie převedla příběhy ze sedmdesátých let do současnosti. Takže hlavně v tom je jiný, pracuje i se současnou technikou, i když té je tam zaplať pánbůh minimálně. Žije v současném světě, v tom je jiný. Stejný zůstává jeho oblek, auto, gentlemanství.
Jak se vám ta role hrála, ve vždy dokonale padnoucím obleku a s bezchybně upraveným zevnějškem?
V naší profesi se říká, že kostým dopomůže vytvořit postavu, takže když je dobře zvolený, je to velká pomoc. I když nosit oblek v letních vedrech třeba třináct hodin denně není nic příjemného. Nebylo to lehké.
Znal jste ostatní herce, s nimiž jste natáčel?
Davida Novotného znám ze školy, studovali jsme spolu v jednom ročníku Konzervatoř, toho tedy znám velmi dobře, a s Honzou Vondráčkem jsme se potkali, když jsme točili Sametové vrahy, v nichž hrál manžela mé sestry. A známe se také z dabingu. Oba dva tedy znám dlouho. Jediný, koho jsem neznal, byla Vica. S tou jsem nikdy netočil, ale bylo to příjemné, strašně jí sluší kamera.
Dá se říci, že máte rád detektivky?
Chytré detektivky mám rád. Sametoví vrazi byli navíc unikátní v tom, že to bylo podle skutečné události, to samé Kájínek, kterého jsme ještě točili s bráchou. Exner byl zase zajímavý v tom, že to byl jiný styl. Nebyly tam honičky, tolik krve, spíše se přemýšlí hlavou a s klukama jsme se snažili tomu dát lehký humor.
Kdy jste se vlastně poprvé ocitl před kamerou?
Ve čtyřech letech a bylo to skrze bratra, který už v té době točil. Jako neposedné dítě mne nechtěli ve školce a tak mne maminka brala všude, když doprovázela Vladimíra při natáčení. A díky tomu, že jsem byl živé, modrooké, světlovlasé dítě, a u nás se v té době točilo hodně filmů pro Německo, tak mne začali pomalu obsazovat.
O bratrovi Michalovi
Byl jste o deset let mladší než Vladimír. Jak vypadalo vaše dětství, hráli jste si spolu?
Moc ne. Díky tomu, že jsme měli mezi sebou takový věkový rozdíl a oba jsme již od malička pracovali, tak jsme se potkávali velmi málo. Vlastně jsme se potkali, až když už mně bylo dvacet, jemu třicet, a najednou jsme zjistili, že máme stejnou práci.
Bratr se stal známým hercem dříve než vy. Zasvěcoval vás do tajů hraní?
Každý jsme šli vlastní cestou. Brácha se naopak snažil, abych se herectví vyhnul, neboť věděl, že je to práce o velkém štěstí, nechtěl, abych byl zklamaný. Nicméně když jsem v tomhle prostředí vyrůstal, viděl jsem všechny bráchovy představení, tak mi to tak přirostlo k srdci, že jsem to také chtěl zkusit.
Myslel jste si někdy, že budete hrát společně?
Oba jsme po tom toužili a splnilo se nám to hned na začátku. To jsem byl ještě benjamínek, bylo to v inscenaci Návrat, kterou režíroval Marcel Děkanovský. Když ji vidím dneska, tak se tak trochu stydím, je tam vidět má nezkušenost. Pak jsme strašně dlouho spolu nepracovali, nikoho nenapadlo nás společně obsadit. Až asi po deseti letech jsme spolu začali hrát divadlo, všimli si toho režiséři a začali nás oba obsazovat. Ke konci bráchova života jsme spolu točili skoro každou věc.
Takže se vám spolu hrálo dobře?
Musím říci, že ano, bavilo nás, že jsme k sobě našli cestu jako parťáci.
Jeho smrt zhatila řadu vašich plánů…
Bohužel. Spousta plánů a nápadů byla, i divadelních, ale osud nám to zastavil.
„Divadlo je pro mne bližší“
Později jste hrál a hrajete v mnoha filmech a televizních inscenacích, v divadle. Čemu dáváte přednost?
To je jednoduchá rovnice. Divadlo je věrné, v divadle vás tak rychle neodhodí, vaše existence tak rychle nepomine. Divadlo je pro mne bližší z tohoto důvodu, ale také, že kontakt s divákem je tam okamžitý, což je zajímavé. Každý večer je jiný, kdežto film, když natočíte, tak to zůstane stejné a když se nepovede, tak vám pak nikdo dlouho nezavolá.
Přiženil jste se do tenisové rodiny Pacovských. Manželka je bývalá tenistka a tchán tenisový trenér. Jak jste na tom s tenisem vy?
Hraju ho od mala, je to můj nejoblíbenější sport, moje druhé já. Jsem rád, že jsem si našel tenisovou rodinu, má to i své výhody, doma nemluvíme o práci, ale raději o tenisu. A můžeme si jít všichni dohromady zahrát.
Vy jste se na tenise seznámil i s manželkou…
V týmu, v němž jsem hrál já a můj budoucí tchán, nám chyběla hráčka, a tak on přizval svoji dceru Zuzanku, čímž vlastně způsobil, že jsme se potkali.
S manželkou se seznámil přes sport
Byla to láska na první pohled?
No, na první pohled… Zuzka, když mne poprvé uviděla, ona coby nachystaná sportovkyně a já, který přišel hrát mistrák po nějakém strašném flámu, v jedné ruce pivo, v druhé cigaretu, tak se jenom otočila k ostatním a pronesla: „Tohle s námi bude hrát tenis?“ To byl takový odpal, že v tu chvíli jsem si řekl: “Tak ta holka mne zajímá“. Ale trvalo mi to měsíc, dva, než jsem se dostal do její přízně, než jsme mohli jít na večeři a popovídat si, kdy jsem jí snad dokázal, že nejsem takový, jak o mně slyšela.
Svatbu jste potom měli v Austrálii. Co vás k tomu vedlo?
Byl to tak trochu únik před médii, že jsme si ji mohli užít hezky v klidu. Svatba ve čtyřech má něco do sebe, protože nemáte skoro žádné starosti s přípravami, zvláště když vám jako v našem případě dobrý kamarád vše připraví. Lepší svatbu jsem neviděl ani nezažil, máme hezký zážitek, který nám vydrží do konce života.
Vy sám jste velký sportovec, ale méně už se ví, že velmi známými sportovci byli vaši rodiče.
Je to tak. Maminka je nejen první, ale zatím také poslední naší mistryní světa v házené, protože od té doby holky nevyhrály. Mistryně světa z roku 1957 z Bělehradu, dvanáctkrát přebornice republiky, třikrát vítězka Poháru mistrů, takže obrovská kariéra. Jenže v její době byl sport něco jiného než dnes, reprezentovat se lvíčkem na prsou byla čest, všichni to dělali ve svém volném čase, vedle svého zaměstnání, zadarmo. Byla to tedy i jiná hodnota vítězství. Tatínek hrál taky házenou a basket, i za nároďák, při sportu se vlastně poznali. A také měli svatbu ve čtyřech jako my se Zuzankou.
Sportoval i bratr Vladimír?
Ten hrál hokej. Vždy říkal, že ne moc dobře, ale pokud vím, tak dobrý byl, jenomže pak dostal tak trochu nůž na krk – buď sport, nebo film, protože v té době už točil.
Tchán o vás říká, že jste velice manuálně zručný. Co jste například vyrobil či opravil v poslední době?
Opravuji vše, co se doma rozbije a nejen doma, ale třeba i u maminky. Když žil brácha, tak jsem měl v autě pořád krabici s nářadím a dělal takového domácího údržbáře. Nejvíc se ale vyřádím na chalupě. Tam udělám cokoliv, na co mám čas.
„Herci jsou všichni gurmáni a dobří kuchaři“
Ví se také o vás, že jste velmi dobrý kuchař.
To všichni herci, vždyť hlad je nejlepší kuchař a herci, kteří nemohou před představením jíst, neboť by se jim špatně hrálo, jsou všichni gurmáni a dobří kuchaři.
Blíží se Vánoce. Co pro vás znamenají?
Vánoce, to je rodina. Vždycky tomu u nás tak bylo, že jsme se sešli všichni. A to bývaly velké Vánoce, když se nás sešlo dvacet, pětadvacet u naší moravské babičky. Bylo to nádherné.
Věřil jste dlouho, že dárky nosí Ježíšek?
Dá se říci, že dlouho. A protože tradice dodržujeme, snažíme se, aby tomu věřily i naše dcery. I když to musíme trochu kamuflovat a říkáme, že něco nosí on a s něčím mu pomáháme my.
Vzpomenete si ještě na nějaké vaše Vánoce z dětství?
Pamatuji si, a to už jsem vlastně na Ježíška nevěřil, když jsem měl už svoje penízky a mohl druhým kupovat dárky. Když jsem zjistil, že je mnohem hezčí dárky dávat, než přijímat.
A co letošní, jak je budete trávit?
Doufám, že v pohodě a klidu, což mi poslední roky nějak nevycházelo, neboť jsem do poslední chvíle hrál, zkoušel a točil. Nicméně bude to klasika, rodinná pohoda. Nejhezčí je, když přijdou děti ke stromečku a oči jim září štěstím.
Jak bude vypadat váš vánoční stůl? Tradiční kapr se salátem?
Přesně tak, u nás se dodržují tradice.
