Pane Hrušínský, jste součástí velkého hereckého rodinného klanu, jehož historie sahá až do devatenáctého století. Zavazuje vás vaše jméno pokračovat v této tradici?
Vidím to poněkud jednodušeji. Herectví a divadlu se věnuji, protože je mám rád a celoživotně mě zajímá. Netroufal bych si ale tvrdit, že je to v naší rodině povinností.
Váš otec byl po listopadu 1989 dva roky poslancem Federálního shromáždění, velmi zodpovědným a poctivým. Blíží se parlamentní volby. Vás by politika nelákala?
Nelákala. Několikrát jsem v posledních deseti letech dostal nabídku kandidovat za různé demokratické strany, ale jsem principál divadla a má-li být divadlo kvalitní, musíte se mu věnovat na sto procent. Nejsem zastáncem sezení na více židlích a i to je jedním z důvodů, proč jsem nabídky na vstup do politiky vždy odmítl.
Táta měl v sobě zvláštní charisma, uměl s ním dobře nakládat a byl tak dobrý herec, že na sebe strhnul pozornost, aniž by o ni usiloval nepoctivým způsobem.
Sláva a velké herecké umění vašeho otce vám nesvazovalo ruce a nepodtrhávalo nohy?
Ne, nikdy jsem to tak nevnímal. Tátu jsem vždycky obdivoval a miloval. Samozřejmě, že se vyskytly řeči o nějaké protekci, ale ty neměly reálný základ, protože když jsem začínal, tak on měl zákaz činnosti a vyloženě mu šli vládnoucí soudruzi po krku. Sedm let nesměl dělat vůbec nic, chtěli ho přinutit, aby odvolal svoje postoje z roku 1968.
Váš bratr říká, že otec pro něj představoval herecký vzor. Pro vás rovněž?
Nevím, jestli herecký vzor, ale byl jsem na tátu hrdý i proto, že své postoje nikdy nezradil. Když jsem seděl v hledišti Národního divadla a on vyšel na jeviště, všechno ztichlo a oči diváků se otočily směrem k němu. Měl v sobě zvláštní charisma, uměl s ním dobře nakládat a byl tak dobrý herec, že na sebe strhnul pozornost, aniž by o ni usiloval nepoctivým způsobem. Divadlo bylo v tu chvíli jeho. Jeho herectví je nenapodobitelné.
Myslíte, že se vám podaří, abyste jednou vystoupili společně ve vašem divadle? Vím, že jste to plánovali, ale z realizace nakonec sešlo.
Doufám, že k tomu nakonec dojde. Hledáme stále vhodnou hru, kde by pro nás dva byly dobré role.
Jak vůbec došlo k tomu, že jste založil Divadlo Na Jezerce? To byl váš nápad?
Ano. Byl jsem mnoho let zaměstnancem v různých divadlech a chtěl jsem se postavit na vlastní nohy a navázat na násilně přerušenou rodinnou tradici. Dědeček a pradědeček měli svoji soukromou divadelní společnost, ale v roce 1948 jim ji komunisté zabavili.
Proč padla volba právě na Jezerku?
To byla jen šťastná shoda okolností, vlastně náhoda. V době, kdy jsem založil Divadelní společnost Jana Hrušínského, v Praze 4 právě dokončovali rekonstrukci areálu Jezerka a vypsali výběrové řízení, které jsme s naším programem vyhráli.
To, že bydlíte kousek odtud, nehrálo roli?
Ne. Byla to náhoda.
Z počátku se nám někteří smáli a dávali nám dva až tři měsíce, než na Jezerce zkrachujeme…
V divadle nejen hrajete, ale jste především jeho principálem. Co je na téhle roli nejtěžší?
Nejtěžší je udržet kvalitu inscenací a přízeň publika a to vše bez zásadní podpory hlavního města Prahy a dalších institucí. Svým způsobem jsem hrdý, že i bez obrovských finančních injekcí patříme již 15 let mezi přední pražská divadla návštěvností i kvalitou inscenací. Vidělo je už na 900 000 diváků a spolupracují s námi špičkoví herci, renomovaní režiséři, výtvarníci i hudební skladatelé.
Konkurence vám přitom příliš nepřála…
Z počátku se nám někteří smáli a dávali nám dva až tři měsíce, než na Jezerce zkrachujeme. To se ale brzy změnilo.
A jak si toto významné výročí v divadle připomenete?
V říjnu vyjde kniha 15 let Divadelní společnosti Jana Hrušínského – Divadlo Na Jezerce, která mapuje naši divadelní tvorbu a ukazuje život na Jezerce.
Vy jste plánovali na podzim i dvě premiéry, které jste se ale nyní rozhodli přesunout až na jaro. Proč?
Řeknu to na rovinu. Z finančních důvodů. To, že Divadlo Na Jezerce není dotováno srovnatelně s konkurenčními divadly, včetně některých soukromých, nás jednou muselo dostihnout. Že se tak děje až po 15 letech činnosti je vlastně zázrak a svým způsobem jsem na to hrdý.
Vzpomenete si na tatínka, když vstupujete do vašeho divadla? On prý také toužil po vlastním divadle, měl to být jeho sen.
Nemohu si na něj nevzpomenout, protože mě hned u hlavního vchodu vždy vítá jeho velký portrét a v hledišti zvětšené fotografie z jeho velkých divadelních rolí jak v Městských divadlech pražských, tak v Národním divadle, zejména ze spolupráce s režiséry Otou Ornestem, Alfrédem Radokem, Miroslavem Macháčkem, Otomarem Krejčou nebo Jaromírem Pleskotem.
S manželkou Miluší Šplechtovou jste oba herci. Je partnerství s člověkem ze stejné branže výhodou?
Výhodou je, když máte za partnera člověka, kterého milujete a s nímž sdílíte životní hodnoty. To, že sdílíme i společný zájem o divadlo a kulturu je bonus navíc. Nikdy nám to nebylo na překážku, naopak, my jsme se do sebe zamilovali při zkoušení Čechovových Tří sester v Činoherním studiu v Ústí nad Labem.
Jak se vám coby manželům spolu hraje?
Už od Tří sester spolu hrajeme rádi, ale častěji v divadle než ve filmu a televizních inscenacích, tam jsme takových příležitostí měli málo.
Hádáte se doma kvůli divadlu?
Ne. Ale vadí nám podobné věci a stejně podobný pohled máme na věci, které nás v divadle těší.
A co děti. Vydaly se ve vašich hereckých stopách?
Dcera Kristýna vystudovala DAMU a hraje s námi na Jezerce.
Nedávno jste se stal dědečkem. Jak tuto událost prožíváte?
Dědečkem a babičkou jsme se stali letos v červenci již po třetí. Máme dva vnuky a jednu vnučku a upřímně se z nich radujeme. Nejlepší odpočinek od divadla je právě v přítomnosti malého Viktora, Vojtíka a Karličky.
Jan Hrušínský
Narodil se 9. června 1955 v Praze.
Syn herce Rudolfa Hrušínského, bratr Rudolfa Hrušínského mladšího.
Po absolvování Pražské konzervatoře bylo jeho prvním angažmá Činoherní studio v Ústí nad Labem.
V roce 2004 založil pražské Divadlo Na Jezerce, jehož je od té doby ředitelem a v němž také hraje a režíruje.
Divadelní, filmový a televizní herec, režisér.
Se svojí ženou, herečkou Miluší Šplechtovou, se brali 29. září 1984. Mají dvě dcery, Kristýnku (31) a Barborku (26).
