Vzpomínky na bolestné dětství s násilnickým otcem i na tristní podmínky života dělnických rodin v bohaté společnosti jsou námětem divadelní hry Muž své třídy. Vychází z autobiografického románu Christiana Barona a režii Lukase Holzhausena ji na Pražském divadelním festivalu německého jazyka uvedlo divadlo Schauspiel Hannover.
Autor Christian Baron se ve svém debutovém románu z roku 2020 ohlíží za dětstvím v Kaiserslauternu, které prožil v dělnické rodině, a klade si otázku, kdo nebo co udělalo z jeho otce to, čím byl. Baron vypráví o mechanismech vyloučení ze společnosti, o boji za hrdost a důstojnost; proti výsměchu okolí staví dojemný životopis rodiny. Sám se ze sociálního zařazení, do něhož se narodil, vyvázal. Jeho vzpomínky na dětství ale ukazují, nakolik je příslušníkům nemajetné vrstvy přístup k důstojnějšímu životu zapovězen.
Diváci v inscenaci sledují nebo slyší, jak si Christian a jeho bratr Benny přetahují peřinu přes hlavu a tají dech pokaždé, když jejich otec už zase mrštil matkou o zeď. Násilí, stejně jako chudoba, v níž žijí, a reflex nenechat nic proniknout navenek, jen aby nevzbudili pozornost, se jim stalo normou. Výbuchy vzteku otce alkoholika jsou nepředvídatelné a přehnané, přesto ovšem Christian vždy doufá, že je otec neopustí.
V inscenaci vystupují oba bratři, jedna herečka ztvárňuje jejich matku i tetu, k níž šli po její smrti bydlet. Otec je na scéně přítomen, jeho hlas zní ale jen výjimečně a zpoza scény.
Vzhlíží totiž k tomu muži, který dokáže sám vynést pračku do čtvrtého patra a ochránit rodinu před tím, aby skončila v Kalkofenu, ve čtvrti, kde žijí ti, co jsou na tom ještě hůř. Pohrdavé pohledy sousedů jako by naznačovaly, že budoucnost dětí už je dána jednou pro vždy. Když matka vážně onemocní, nastoupí energická teta a situace se začíná měnit.
Christian Baron se narodil v roce 1985 v Kaiserslauternu v dělnické rodině jako druhé ze čtyř dětí; jeho otec byl stěhovák, matka uklízečka. Ve svém debutovém románu Muž své třídy zpracoval toto formující sociální prostředí autobiografickou formou. V centru pozornosti je násilný a na alkoholu závislý otec.
Baronův vypravěč vyvolává dětské vzpomínky a zároveň je předkládá čtenáři z perspektivy dospělého, který je dodatečně interpretuje. Postavy románu ale autor nelíčí černobíle, ani otec není ztělesněním zla, ale postavou, jíž se nedaří utvářet vlastní život. Zásadní otázkou, kterou román klade, je to, zda jsou to individuální rozhodnutí člověka, co určuje jeho životní cestu a osud, anebo sociální příslušnost. Baron považuje za rozhodující druhou možnost.
Zdroj: ČTK
