„Když se opět blížily koncerty a další vystoupení, měl jsem pocit, že nemám tu správnou energii. Že musím opět nakopnout svůj vnitřní motor. Když zpěvák zpívá, síla hlasu a veškerá energie jdou totiž z jeho tělesné schránky. Nemá žádnou baterii, kterou zapne do zásuvky. Proto jsem se musel opět pečlivě připravit, abych fandy a posluchače nezklamal. Protože vidím a cítím, že se na mě těší stejně jako já na ně,“ vzpomíná Stanislav Hložek na první vystoupení po nucené lockdownové pauze. Radost má z toho, že hit Můj čas, který nyní nově nazpíval s Hanou Zagorovou a Petrem Kotvaldem coby poděkování zdravotníkům, si mnozí z nich zvolili za svou neoficiální hymnu. Pendluje mezi Prahou, středními Čechami a Moravou a našim čtenářům přeje, ať jsou – pokud možno – v pohodě.
Máme za sebou poměrně těžké období, kdy se kvůli pandemii de facto ze dne na den vypnul život. Kultura je mezi odvětvími, které lockdown odnesly nejvíc. Co se vám honilo hlavou, když jste najednou nemohl zpívat na pódiích?
Bylo to zvláštní. Když jsme měli zakázáno zpívat první měsíc, bylo to strašné. Nevěděl jsem, jestli nebudeme pracovat další měsíc, půl roku, rok, jak dlouho nám vystačí úspory… Hlavně mi však chyběl kontakt s lidmi. S kolegy. Čím déle jsem nemohl zpívat, tím víc jsem začínal lenivět a postupně jsem si na to nicnedělání začal zvykat. Samozřejmě jsem si kladl otázky, jestli je tohle konec naší muzikantské kariéry… Tak bych si to nepředstavoval. Ano, je to další způsob války, a co bude dál, nikdo neví.
Jak jste tu dobu prožíval?
Většinu času jsem trávil na Moravě, v domě, který jsem dostal od rodičů. Jako všichni jsem uklízel a dělal pořádek. Občas, když to bylo možné, jsem natáčel písničkový rozhlasový pořad Strom lásky mý. Ten vysíláme každou neděli z Českého rozhlasu Brno, ze studia ve Zlíně.
Společně s Hanou Zagorovou a Petrem Kotvaldem jste znovu nazpívali megahit Můj čas, proslavený seriálem Sanitka. Písní jste poděkovali zdravotníkům. Výsledek, s houkajícími sanitkami, byl působivý, přičemž mnozí zdravotníci přijali skladbu za svoji neoficiální hymnu. S jakými pocity jste tak silné ohlasy přijímal?
Je to nádherný pocit, že záchranáři si tuto píseň vzali za svoji hymnu. Moc jim děkuji. A tímto jim chci poděkovat ještě jednou za vše, co pro nás dělají. Klobouk dolů. Mám do konce života obrovský zážitek. Šel jsem po ulici v centru pražského Smíchova a slyšel houkat sanitku, což je normální. Jenomže ta sanitka zastavila vedle mě, vyskočili dva chlapi a přiběhli za mnou, aby mi řekli: „Pane Hložku, my vám chceme poděkovat za tu písničku Můj čas. To je naše hymna.“ Podali mi ruce, naskočili do auta a jeli dál. Zůstal jsem stát několik minut jak opařený. A pak jsem si řekl – co si zpěvák může víc přát. Byli to velcí frajeři. Děkuji.
A jaké bylo setkání slavné trojice po letech? Co tak odhaduji, muselo být umocněno i tím, že byla doba, kdy bylo každé mezilidské setkání nad zlato…
Samozřejmě, že naše společné setkání bylo úžasné. Jak ve studiu, tak se šéfem pražské záchranné služby Petrem Kolouchem, který má vyzváněcí melodii naší písně v telefonu, z čehož jsme všichni – Hanka, Petr a samozřejmě i já měli velkou radost.
Pandemie má na mnoho lidí velké psychické dopady. A dle mě se ukázalo, jak moc důležitá je kultura. Troufám si dokonce říct, že bez filmů, písniček, knížek atd. bychom tu dobu nezvládli. Kultura pomáhala emocionálně i zdravotníkům, kteří byli ve velkém zápřahu. Co na to říkáte?
To si myslím také. Já jsem malý pán, abych dokázal přesvědčit politiky, že bez kultury a sportu se nedá žít.
Každopádně lockdown je, doufejme definitivně, pryč. Jaký pocit byl, když jste najednou mohl zase vystupovat na pódiích? A jaký byl ohlas lidí? Jaká energie z nich čišela?
Zvláštní. Když se opět blížily koncerty a další vystoupení, měl jsem pocit, že nemám tu správnou energii. Že musím opět nakopnout svůj vnitřní motor. Když zpěvák zpívá, síla hlasu a veškerá energie jdou totiž z jeho tělesné schránky. Nemá žádnou baterii, kterou zapne do zásuvky. Proto jsem se musel opět pečlivě připravit, abych fandy a posluchače nezklamal. Protože vidím a cítím, že se na mě těší stejně jako já na ně.
Jak jste prožil léto?
Zaplať Pánu Bohu pracovně.
Co všechno vás nyní čeká?
Musím konstatovat, že vystoupení v říjnu a listopadu je podstatně míň. Ale to je normální. Nic velkého neplánuji, ani to nejde. Jsem rád, že mám každý týden již zmíněný rozhlasový pořad, který uvádím se svým parťákem Pavlem Maškem. A proto jsem stále ve střehu. Jinak mám kromě hudby neustále hodně různé práce, jako chlap. Na chalupě za Prahou a na domě po rodičích. A to není žádná legrace!
Pendlujete mezi Moravou, středními Čechami a Prahou. To je dle mě výborné i v tom, že člověk nemá možnost stagnovat, pořád jste v pohybu. Má podle vás den málo hodin?
Je pravda, že jsem celý život na cestách. A je zvláštní, že se mi podobají i mí synové. Standa a Maty. Danuška ne. Ale my chlapi si neustále balíme a rozbalujeme kufry. Máme to tak nějak určené osudem.
Co byste popřál našim čtenářům?
Samozřejmě bystré oči, ať si můžou přečíst vše, co napíšete. Hlavně to dobré! Hodně zdraví a ať jste, milí čtenáři, pokud možno v pohodě.
Stanislav Hložek (67)
Narodil se v Kroměříži, získal druhé místo v soutěži Intertalent, v roce 1980 začal spolupracovat s Karlem Vágnerem, Hanou Zagorovou a Petrem Kotvaldem, z čehož vzniklo plno hitů. Koncem 80. let se vydal na sólovou dráhu, která trvá dodnes. Tehdy vystudoval Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Koncertuje s kapelami Fredy Bittner Band, Charlie Band a SH Band, moderoval televizní pořady, účinkuje v muzikálu Tři mušketýři v pražském Divadle Broadway a v Brně, moderuje rozhlasový pořad, společně s novinářkou Marií Formáčkovou napsal autobiografickou knihu Zběsilé osmdesátky. Je držitelem ocenění Mistr zábavního umění, které uděluje umělecké sdružení ARTES. V době pandemie nazpíval s Hanou Zagorovou a Petrem Kotvaldem znovu hit Můj čas – coby poděkování zdravotníkům.
Narozeninová knížka
Náš REGION se Stanislavem Hložkem hovořil i v roce 2019, kdy slavil polokulaté výročí – pětašedesát. „K narozeninám jsem si udělal radost a s novinářkou Maruškou Formáčkovou napsal knížku Zběsilé osmdesátky. Při korekturách jsem Marušce říkal, že je ďábel, protože rychleji píše, než já čtu. Maruška už mě kvůli napsání knihy naháněla před pěti lety – tehdy jsem se z toho vykroutil, že knihy píší ti, co už končí, takže ji napíšeme později. Pět let uteklo jako voda a letos přišla zase. Řekl jsem jí, že jsem některé věci přehodnotil, a hlavně některé zapomínám, proto je čas knihu napsat. Vzpomněl jsem si na Hanku Zagorovou, která vydala knížku s názvem …než to zapomenu, což je geniální. Je pravda, že než ta moje knížka vyšla, vybavil jsem si plno věcí, na které jsem při psaní zapomněl. Maruška reagovala pohotově: „Vidíš, Stando, budeme muset vydat ještě druhý díl.“,“ řekl mimo jiné. S tím, že se uvidí…
