Nespadly ovšem do vody, ale na dříví nakupené před pilíři. Po opadnutí vody se podařilo rozbité části sousoší sv. Ignáce z vorů sebrat a části pak za vedení sochaře Bohuslava Schnircha zase sestavit. Scházela pouze malá část, která byla později nalezena při prohrábce mezi pátým a šestým pilířem.
Ze sousoší sv. Františka X. byla socha světce z dříví sundána a zachráněna, kdežto postament neboli piedestal, tedy bohatě provedený podstavec sousoší se při uvolnění nakupeného dříví svezl do vody.
Sousoší vytvořil v letech 1711–12 Ferdinand Maxmilián Brokof (1688 v Červeném Hrádku u Chomutova – 1731 v Praze), český sochař a řezbář, syn Jana Brokofa, bratr Michala Brokofa, jeden z nejvýznamnějších barokních umělců v českých zemích, spolutvůrce barokní Prahy. F. M. Brokoff byl mistrem monumentálního realismu, plasticky rozvinul drapérie postav, dodal sochám mírný patos a plnost a nahradil tradiční podstavce skupinami. Pro Karlův most vytvořil celkem 9 skulptur, (sochy svatých Kajetána, Víta, Vojtěch, Ignáce z Loyoly, Barbory s Markétou a Alžbětou, Františka Borgii, Jana z Mathy s Ivanem a Felixem z Valois a Vincence Fefferského s Prokopem), známý je také jeho morový sloup Panny Marie na Hradčanském náměstí nebo sousoší sv. Jana Křtitele na Maltézském náměstí.
Sousoší svatého Františka Xaverského je z hořického pískovce. Spodní část sousoší tvoří skupina exotických knížat (Číňan, Tatar, mouřenín a Ind), pokřtěných misionářem. Svrchní část zpodobňuje světce zdvihajícího kříž před klečícím indickým knížetem s pážaty, jemuž před pokřtěním připomíná smysl víry. Na obrubě štítu je latinský nápis „Svatému Františku Xaverskému z tovaryšstva Ježíšova, Indů a Japonců apoštolu v Bohu osvíceném, postavily obě fakulty univerzity, teologická a filozofická 1711“. V postavě mladíka, který stojí pod světcovou rukou s křížem, údajně Brokof vypodobnil sám sebe.
František Xaverský (1506 v Castillo de Javier – 1552 na ostrově San Čoan) byl misionářem, svatořečen byl roku1622 papežem Řehořem XV. Mezi atributy sv. Františka X. patří kříž, planoucí srdce a křticí miska; je patronem misionářů, námořníků, jezuitů a katolického tisku.
Při budování nových pilířů Karlova mostu firmou G. Gregersen při bagrování řečiště Priestmannovým rypadlem byl podstavec několikrát uchopen, ale pro jeho značnou váhu ho nebylo možné vytáhnout.
Roku 1901 firma Kleinschmidt z Düsseldorfu nabídla městské radě, že postament za 17 tisíc marek z vody vytáhne. Nabídka ale nebyla přijata.
Než se mohlo přikročit k vytažení, bylo nutné znát přesné místo, kde se piedestal nachází. Jasné bylo, že bude poblíž pilíře č. 5. Proto rada městská přijala nabídku J. Kindla, který se nabídl místo zjistit pomocí skafandru. Když pak 18. července 1903 sestoupili inženýři J. Kindl a Josef Kamzík ve skafandrech pod vodu, prohlásili, že dle ohmatání skulptur nemůže nalezený balvan být nic jiného než postrádaný podstavec. Ano, dle ohmatání – už tehdy nebylo v kalné vltavské vodě nic vidět. Místo pak bylo řádně zaměřeno.
Jen na okraj: domnívám se, že v mém zdroji zmíněným J. Kindlem je míněn stavební podnikatel Josef Kindl (1871 – 1915), úředně oprávněný stavební inženýr, adresa firmy Praha – Josefov, Mikulášská 203/19a, syn známého letenského stavitele Jana Kindla. Josef Kamzík je v dobovém adresáři uveden jako městský stavební oficiál, Praha – Nové Město, Wenzigova 1860/17.
Vyzvednutí světcova pomníku ale mělo obvyklý problém – peníze. Už se zdálo, že misionář zůstane ve Vltavě pohřben na věky, ale po nějakém čase se začalo vyjednávat s bubenečskou a pak malostranskou firmou Kress a Bernard, která se nabídla vytáhnout postament pomocí plovoucího lešení a potápěcího zvonu – za 9 tisíc korun. Když si pak pražská obec sama vypůjčila potápěcí zvon od firmy G. Gregersen a synové, byl obnos zmenšen na 7200 korun. Tuhle částku už sbor obecních starších 5. září 1904 schválil. Hned 12. září se začalo se stavbou lešení na 3 lodích.
„Na lešení pak na podlahu dopraven rozmontovaný zvon a tam snýtován. Pak zvon zavěšen na šrouby, na kterých spouštěny kesony při zabezpečování pilířů mostu Karlova. Po zavěšení podlaha odstraněna, na zvon osazena vzdušnice a zvon spouštěn na dno Vltavy.“
Jelikož do zvonu byl vháněn kompresorem zhuštěný vzduch, který zvon nadlehčoval, bylo nutno zvon zatížit, k čemuž bylo upotřebeno 560 metráků surové litiny, zapůjčené firmou Josefa Kudlicze (J. Kudlicz, slévárna železa a továrna na obrábění válců v Praze VII, Belcrediho 403/9), kterážto litina rozložena byla po zvonu. Zvon sám byl dlouhý 7 a půl metru, široký 4 metry a vysoký 2 metry.
Po dosednutí zvonu na řečiště bylo konstatováno, že místo bylo označeno správně a zvon se trefil.
Zhuštěným vzduchem voda ze zvonu vytlačena a celý postament uvolněn ze dna. Bylo zjištěno, že ležel na pravém boku. Sochy v části zapadlé do bahna byly poměrně zachovalé, sochy v druhé, levé části byly velmi poškozeny, patrné byly pouze části nohou. Všem scházely hlavy. Jedna z nich – hlava Turka – byla nalezena zvlášť, jiné z nich nalezeny při jiných pracích.
Postament se nacházel se zhruba dva až čtyři metry pod hladinou. Po vyproštění ze dna byl postament ovázán čtyřmi silnými lany a konce lan pak současně se zvonem vytaženy. „Poté zvon sňat z lešení a lana připevněna ke šroubům, na nichž zvon byl zavěšen a pomocí těchto lan a řetězů byl celý postament z vody vytažen.“ Postament měl v obsahu asi 8 kubíků, což představuje váhu asi 180 metráků. S celým takto vytaženým postamentem splavalo se do náplavky, kde byl naložen na vůz s 6 páry koní a v noci 28. října dopraven do Valdštejnské zahrady. „Tuto práci velice zodpovědnou a veliké opatrnosti vyžadující provedla česká firma domácí Kress a Bernard. Inspektorem nad prací popsanou byl pan ob. st. úř. opr. inženýr František Zvěřina a práce dály se za vedení měst. inž. p. Jos. Kamzíka a inž. firmy výše uvedené p. B. Pilze. Práce spojené s vytažením vlastního postamentu trvaly od 22. – 27. října 1904,“ popsal práce sám inženýr Kamzík.
Roku 1906 sestavil poškozené sousoší sochař Čeněk Vosmík (1860 v Humpolci – 1944 v Praze) a za pomoci kresby Jana Jiřího Heinische vytvořil roku 1913 kopii. Původní sousoší je dnes uloženo v Lapidáriu Národního muzea.
Zdroje: Josef Kamzík, Český svět, 1904; Královská cesta; Wikipedie
