Městské muzeum v České Třebové na Orlickoústecku završí na konci října první sezonu jízd velorexem pro veřejnost. Zájemců o svezení dvoumístným vozidlem bylo hodně, přijela i jedna návštěvnice z USA. Velorex zkonstruovali českotřebovští rodáci, bratři Stránští. „Hadraplány“, jak se tříkolovým autům přezdívalo, jsou součástí expozice muzea.
Muzeum nabídlo projížďky letos poprvé, začaly v září. Využily toho desítky lidí. „Měli jsme tu jednu dámu z USA, která byla na dovolené v Praze, dočetla se o nás, nelenila, přijela k nám vlakem, aby se mohla povozit po České Třebové. Vzpomínala, že si tento zážitek dopřála někdy v 70. letech, když tady byla,“ uvedla ředitelka muzea Jana Voleská.
Často lidé vyjížďku velorexem objednávají svým přátelům či příbuzným jako dárek. Volí většinou kratší jízdu do 15 minut, což je cesta dlouhá čtyři kilometry po městě, která vede kolem památek. Stojí 300 korun. Za hodinu strávenou ve velorexu si muzeum účtuje 600 korun.
„Placenou jízdu si objednaly tři desítky lidí, 1. října jsme měli jízdy zdarma, to se přišly svézt desítky lidí,“ řekla Voleská. Netradiční nabídka skončí na konci října, a to kvůli počasí. Vyjížďky začnou zase na jaře, až bude tepleji, dodala ředitelka muzea.
Do vozítka se vejde jeden pasažér, najatí řidiči mají s tříkolovým autem zkušenosti, řízení historického auta jr odlišné od současných automobilů. Musí také dosáhnout 21 let a mít řidičský průkaz na velkou motorku nebo osobní auto a k tomu navíc průkaz taxislužby, na provoz má muzeum licenci, řekla Voleská.
Muzejní velorex má dynamostartér a startuje pákou, takzvaně nahazuje. Ve velorexu to za jízdy proti moderním vozům poměrně dost drncá, netopí se v něm, vozidla nemají pásy. Vozítka jsou docela hlučná a posazená velmi nízko.
„Pocitově je to sezení jako v motokáře. Podobné je to jízdě na motorce. Většina spolujezdců je překvapená, jak se velorex naklání a jak je úzký. V podstatě se s řidičem dotýkají, je to takové kontaktní sezení,“ řekl řidič velorexu Petr Voleský, který je vnukem Mojmíra Stránského, jednoho z konstruktérů velorexu.
František a Mojmír Stránských vyvíjeli vozítka za druhé světové války, po válce je začali vyrábět v malých sériích. Stát jim ale výrobu brzy znárodnil. Díky rostoucí výrobě se bratři s výrobním družstvem přesunuli z České Třebové do Solnice na Rychnovsku, kde se začala auta vyrábět pro invalidy. František tragicky zahynul v roce 1954, s velorexem havaroval na náledí. Mojmíra o rok později z družstva vyloučili. Zemřel v roce 2011.
„Pro mě jsou velorexy srdeční záležitost. Jako malé děti jsme věděli, že dědeček byl vynálezcem. Velorexáři ho, když byl v důchodovém věku, začali zvát na své akce. Díky tomu jsem se k velorexu a jeho koupi dostal,“ řekl Voleský.
Jeho děda byl podle něj duší vynálezcem, měl spoustu patentů, v lisování plastů nebo v textilním průmyslu. Od 60. let byl pro něj velorex ukončená kapitola a věnoval se dalším projektům. „V 80. letech si zrekonstruoval malou vodní elektrárnu a měl sen zkonstruovat další tříkolové vozítko, koupil si na to skútr. Nakonec na to kvůli jeho věku a omezeným finančním možnostem nedošlo,“ dodal Voleský.
Zdroj: ČTK
