Petra Černocká ve velkém rozhovoru: Lidé Saxanu pořád milují!

Petra Černocká, zpěvačka, herečka, moderátorka a hlavně nejslavnější čarodějka Saxana, která nechtěla zůstat 300 let po škole, vypráví, jak zvládla karanténu a zavzpomíná i na svého bratrance Vlastimila Brodského či režiséra Dívky na koštěti Václava Vorlíčka.

Jak se máte a jak jste se přenesla přes karanténu?

Když nastala situace, kdy jsem my, umělci na volné noze, zůstali doma, tak jsem to spíš vítala, že si konečně odpočinu. Než přišla druhá fáze, kdy na člověka padne jakási zodpovědnost, že by se měl něčemu věnovat, nejlépe tvůrčímu, a tak jsem začala víc malovat obrázky. Měla jsem naštěstí i důvod, protože jsem měla mít v galerii v Úštěku výstavu s Markem Brodským, mým blízkým příbuzným a kamarádem. Na jedné straně galerie visely moje veselejší obrázky a na druhé ty jeho nádherné krchovy s kočkami. A pak jsem dělala to, co každá ženská, co má domácnost. Všechno jsem uklidila a vyčistila koberce a dokonce jsem nechala vymalovat. A pak už jsem pomalu těšila, že bude nějaké vystoupení, a ono teď opravdu už tu a tam něco je, ale velmi málo.

Dokonce teď pojedu na Slovensko, protože si mě tam Milan Markovič objednal na premiéru svého kabaretu, ale pak do toho vpadnul koronavirus, a teď si to zkusíme zopakovat. I když hrozí, že nás tam Slováci nebudou pouštět, protože máme zvýšený výskyt koronaviru. Doba je nejistá, ale my, co nemáme stálé povolání, jsme se s tím už, myslím, naučili žít.

 

Málo se ví, že jste sestřenice herce Vlastimila Brodského, otce výtvarníka Marka, se kterým jste právě vystavovala. Jaké na něj máte vzpomínky?

Já jsem byla o hodně let mladší, takže když chodil na návštěvu za mými rodiči, přinesl čokoládu pro děti a potom šup s námi do pokoje. Blíž jsem se k němu dostala až po revoluci. V té porevoluční době, když nebylo co dělat, to bylo podobné jako teď s koronavirem, jsem seděla doma a napadlo mě, že si koupím psací stroj a budu psát články. A jeden z těch prvních jsem nabídla do Mladého světa, že bych napsala s Bróďou nějaký hezký rozhovor.

 

S bratrancem Vlastimilem Brodským

 

To jsem spolu poprvé mluvili hodinu nebo dvě u něj doma a já měla pocit, že si můžeme povídat na jakékoliv téma. Dokonce jsme z toho „upekli“ malou zájezdovou partičku – já, kytarista a Vlasta – a jezdili jsme po divadelních klubech. Potom jsme jezdili i s Miroslavem Horníčkem nebo Ladislavem Mrkvičkou. Pro herce, kteří už byli v letech, a třeba už ani nebyli v divadlech, to bylo velice vítané zpestření. Horníček byl výborný, i když byl trošku skeptický, protože se o něm vědělo, že ženy nepovažuje za příliš vtipné. To byla krásná škola. Tam jsme s Vlastou byli už i v osobním kontaktu, kdy jsem ho tu a tam navštívila. Myslím si, že jsem ho zastihla v období, kdy měl čas si povídat se sestřenicí. Jsem ráda, že v závěru jeho života jsme se hodně vídali.

 

Jaký máte vztah k Praze?

Praha je architektonicky velice důležitá a mě architektura vždycky moc zajímala. Když žijete v takovém krásném městě, tak víc než do výloh se díváte i nahoru na fasády domů i na domy samotné. Několik let jsem chodila na přednášky historika architektury Zdeňka Lukeše, který přednášel v domě u Matky Boží, v nádherné kubistické stavbě v centru, a ještě k tomu dělal architektonické vycházky po Praze. Takže Prahu mám docela slušně zvládnutou, a když jdu s vnučkou, tak už jí školím a říkám jí: „Tak Coco, já ti ukážu, že hned vedle Václaváku, když projdeš Domem obuvi a podíváš se doleva, tak tam stojí kubistická nádherná lampa, na kterou se jezdí dívat Američani, a my Pražáci o ní ani nevíme!“ A ona, když to má s tou omáčkou, tak jí to strašně zajímá. Doufám, že už jsem do ní postupně nakladla schůdky k tomu, aby z ní jednou byla kulturní osoba, kterou zajímají i jiné věci než jen zpívání, které jí ale dneska v jejích deseti letech baví už nejvíc.

 

S dcerou Bárou a vnučkou Coco

 

Jaká máte nejzamilovanější místa přímo na Praze 10, kde bydlíte?

Krásných míst je po Praze fůru, i na té Desítce, kde bydlím. Jsou tu hezké domy, třeba Kotěrův dům, na který se jezdí dívat lidé odevšad. Když jsem byla teď ty dva měsíce doma, kdy se nic moc nedělo a nesmělo se nikam moc chodit, tak jsem si našla takovou zvláštní zálibu, že jsem vždycky vpodvečer vyrazila do neznámých a od pohledu zoufalých okrajů Desítky. Mám zmapovaná místa, o kterých radnice rozhodně neví. Vím, kde jsou zaparkované staré vraky, zastrčené v křoví, vím, kde bydlí bezdomovci, šla jsem po starých kolejích, po kterých už dávno vlaky nejezdí. Třeba pod magistrálou jsem objevila podél trati takovou starou zahrádkářskou kolonii, kterou nejspíš zrušili, když se tam stavěla magistrála, a dnes tam jsou lidé a mají tam pejsky a bydlí tam. Někdy jsem se trošíčku až bála, ale ty končiny Prahy jsou všude hodně dramatické a zajímavé a člověk ani neví, co se tam odehrává.

Mě třeba hrozně baví chodit po starých kolejích. Narodila jsem se na Praze 7 u Bubenského nádraží a jako děcko jsem poslouchala chlapy na kolejích, jak si říkají do ampliónů: „Franto, hoď to na dvojku!“ Takže jsem s kolejema srostlá a tady na Desítce jsem jich našla tolik, i těch nových, a všechny jsem si opatrně obešla, abych zjistila, kam vedou.

 

Nemůže se vás nezeptat na Saxanu. Jaký je rozdíl mezi tou mladou, krásnou, kudrnatou čarodějkou a dnešní Petrou Černockou?

Úplně zásadní rozdíl je právě v tom věku. Když je vám dvacet, tak vás nenapadne, že by vám třeba mohl začít blbnout prst na pravé ruce, což se mi zrovna stalo. Sice z pohledu doktorů je to banalita, ale ve dvaceti se vám to nestane. V mládí je člověk hrozně nadšený a odvážný a jde do všeho. Nemá dost zkušeností na to, aby se některých situací předem i lekal. Tahle odvaha mládí mi už chybí. I důvěra v sebe sama, že to všechno těm okolo ještě předvedu. Tohle už vůbec nemám. Nechci tím ale říct, že bych měla nízké sebevědomí. Naopak, život mě ujistil, třeba hlavně díky Saxaně, že jsem na správném místě, lidé mě znají a poznávají a ten film milují. To je moc příjemný pocit, že jste někdy v životě udělal něco, co zasáhlo všechny napříč generacemi.

 

Jako Saxana ve filmovém hitu Dívka na koštěti

 

A rozdíl je taky v tom, že dnes se na ten obrovský úspěch dívám s úsměvným nadhledem. Přitom s mým tehdejším manželem jsme z premiéry Dívky na koštěti, jako fanoušci náročnější kinematografie, kteří chodili do filmových klubů, odcházeli s takovým shovívavým pocitem, že „tak snad se to bude líbit“. Tam ještě nebyl ani náznak, že by se ten film mohl stát „národním pokladem“. Natož aby mě napadlo, že v mém dospělém věku a nyní i ve zralém věku stále budu Saxanou.

Navíc ve Studiu Dva na Václaváku adaptovali tento film na divadelní představení a musím říct, že je to rozkošné. Šla jsem do toho proto, že to dělal Šimon Caban, a Cabani jsou záruka kvality a nějaké invence a toho, že to nebude jenom nějaká divadelní patlačka. A na závěr tam jsem jako Saxana v původním kostýmu a s parukou, a řekla bych, že už tak z šestý řady to může vypadat docela v pořádku, protože jsem nijak zásadně nezměnila postavu a ani obličej se mi moc nezměnil. To se spíš stává mužům, že k stáru vypadají úplně jinak, než jak vypadali jako mladí kluci. A já tam zazpívám Saxáno a lidi mají hroznou radost. Musím říct, že pro mě to bylo poprvé překvapení, jak reagovali. Nečekala jsem to a je hrozně příjemné, že lidé mají ten film tak rádi.

 

Myslím, že jeden z hlavních faktorů fenomenálního úspěchu filmu Dívka na koštěti byla genialita jeho režiséra Václava Vorlíčka. Jak si na něj pamatujete vy?

Václav Vorlíček – sám byl obrovský talent a vynikající režisér – byl geniální v tom, že si uměl dobře vybrat lidi, kteří jeho nápady krásně podpořili. Základem všech jeho prvních filmů byl ale Miloš Macourek. Oni to dělali všechno v tandemu, a ten byl geniální. A měli vynikajícího kameramana, který dovedl jejich nápady a triky zrealizovat. Tady nebyl jiný, kdo by uměl natočit, jak vodník mizí v umyvadle. Říkalo se mu Mulínek, a bylo to takový zralejší pán, který měl strašně dobré nápady, jak ty triky udělat na koleni.

Václav Vorlíček potom už bez Macourka natočil druhou Saxanu, o které spousta lidí ani neví. Ten film tak nějak prošel, ne úplně bez pozornosti, ale už se nezařadil mezi filmy, které mají lidé tak rádi. Vorlíčkova genialita byla spojená s dobou, ve které dělal tento druh filmů, se skvělými lidmi a s Macourkem, který měl neuvěřitelnou fantazii.

 

Vloni na podzim jste oslavila70. narozeniny. Jak to děláte, že pořád vypadáte tak skvěle?

Mám teorii, že do jisté míry se vám ve vyšším věku na obličeji zračí víc vaše podstata. Lidé, které jsem celý život neměla ráda, jsou dnes v mém věku už dost oškliví. Nevím, čím to je. Je to v jejich pohledu, ve způsobu rozhovoru, není s nimi sranda a jsou to najednou fakt staří lidé. Protivní.

Všichni máme v sobě dvě polohy – špatnou, naštvanou a dobrou, přínosnou okolí. A k stáru převáží to, čeho je ve vás víc. Pokud jste člověk relativně vstřícný a empatický, který má rád srandu, a já se za takového považuji, tak se stárne pomaleji. Nebo to není na vás tak vidět. Nebo na té tváři převáží příjemnější výraz. Takže si nemyslím, že jsem tak zachovalá fakticky, ale že celkový dojem je – no dnes už tak na dvě mínus – ale furt dobrý!

Samozřejmě jde o to, jak dalece je člověk fyzicky v pořádku, protože když vás sužuje nějaká hloupá a dlouhodobá choroba, tak to nikomu nepřidá. Myslím, že tohle by se mělo vyučovat už ve škole, že k stáru se o sebe člověk musí starat ze zdravotního hlediska daleko víc. Normálně bych vydala učebnici, jak stárnout pokud možno co nejpomaleji. Protože některé věci jsou jasné. Jakmile máte dobrou stravu a pohyb, tak už máte nějaký ten bod navíc. Já se snažím alespoň o tohle. A pak krmím duši tím, že čtu dobré knížky a že si vybírám duševní potravu, která mi dělá dobře. To vás také naladí lépe, než když jenom na všechno brbláte. A ne že by nebylo na co.

 

Jste už přes čtvrt století šťastně vdaná. Máte nějaký recept na spokojené manželství?

Čím je člověk starší, tím víc dovede ocenit svého partnera, pakliže si vybere dobře. To víte, že člověk může udělat chybu. Já jsem se vdávala také dvakrát. Ale fakt je, že ten pocit ohrožení, když jdete do let, se dostavuje. Dovedete si představit, co všechno by se mohlo stát. A když vám někdo jistí záda, a je to opravdu blízký přítel, člověk, se kterým jste dlouhá léta a kterému naprosto důvěřujete, tak je samozřejmě lépe. Jsou umělkyně, které se naprosto položili do svého oboru, zpěvačky, herečky, tanečnice, vztah nepotřebují a jsou relativně také šťastné. Já jsem si ale tuhle cestu nezvolila, protože jsem si nepřipadala, že bych byla zase tak významná, nebo taková inovátorka, která by tomu obětovala celý osobní život. Takže jsem moc ráda že mám dceru, vnučku a hodného muže. I když máme oba úplně odlišné zájmy a možná je někdy lepší, když oba nejsou z  oboru, základ je, že se musí sejít dva lidé, kteří jsou oba slušní a hodní a toho druhého mají rádi. Takhle obyčejné to je.

 

S manželem Jiřím Pracným

 

A když se to nepovede, tak to je na stará kolena naopak neštěstí. Mít doma někoho, kdo vám ještě ten život ztěžuje, místo, aby vám ho usnadňoval. S tím se nedá nic dělat, stává se to. Myslím, že moje poslední volba, jak já říkám mému manželovi poslední prémie, se vyvedla.

 

V říjnu slaví naše republika 102. narozeniny. Jak je pro vás důležité, že jste Češka?

Češi jsou Češi. Jsou poměrně zajímavá skupina lidí, která má smysl pro humor. Myslím že jsou i dost pracovití a ještě pořád je tu generace, která si umí doma ledacos udělat – jsme šikulové. A školství – můžeme na něj nadávat nebo vymýšlet jiné varianty – ale vždycky dobré. Jsme příjemný národ a já jsem na Čechy pyšná. Jasně, že náš národ má i své vytříbené hajzlíky, kteří dovedou parazitovat na společnosti, ale jako celek mi přijde, že jsme velice vstřícní ohledně pomoci druhým. Kdykoliv se dělá nějaká sbírka, tak Češi jsou v tomhle naprosto perfektní. Mě to vždycky dojme. Poslední babička přinese nějaké peníze na záplavy v Indii. To je přece úžasné. Mám k Čechům opravdu úctu.

 

A co byste popřála republice k narozeninám?

Očekávala bych, že si povede dobře nejen hospodářsky, ale už by to chtělo myslím trošičku probudit i nějaký ten prvorepublikový étos. Ten mi tu trošku schází. Kdy se vědělo, co je pravda, co je lež, co se smí, co se nesmí, co je morální a co je podlé. A mám pocit, že s tím narůstajícím blahobytem se ty hranice trošku rozmazali, tak aby se to dostalo zase trošičku zpátky do kolejí, které považuji za správné…

 

Petra Černocká

  • Pražanka křtěná Vltavou, 31 let bydlí ve Strašnicích
  • Po absolvování Konzervatoře účinkovala v divadle Semafor a hrála se skupinami Pastýři a Kardinálové

S Jiřím Suchým v Semaforu v roce 1969

 

  • Nejslavnější filmová role – mladá čarodějnice Saxana ve filmi Dívka na koštěti (1971)
  • Z prvního manželství má dceru Barboru Vaculíkovou, která zpívá se skupinou Yellow sisters a vystupuje jako sólová zpěvačka pod pseudonymem Diva Baara
  • Její druhý manžel Jiří Pracný ji doprovází na hudebních vystoupeních jako kytarista a zastupuje ji jako manažer
Včera, 17:01
Naši politici se mohou přetrhnout, aby inspirovali naše humoristy, a naši humoristé se snaží ze...
Včera, 15:40
Byl osmým v pořadí. Tři odsouzence ze stavu panského a čtyři ze stavu rytířského, již...
Včera, 13:40
Komerční článek
Jaké je řešení? Nová studie advokátní kanceláře Toman & Partneři nastínila, že klíčová je transparentní...
Včera, 13:40
Před 10 lety vznikli One Direction. U startu slavného teenagerského boybandu byla soutěž X-faktor. Hledala...
Včera, 13:10
Úřední šiml zase jednou řehtá, až to hezké není. Hygienici dostali úkolem kontrolovat papíry a...
Včera, 11:40
Město Lázně Kynžvart se nachází v Karlovarském kraji uprostřed známého lázeňského trojúhelníku měst Karlovy Vary,...
Včera, 10:19
Ve relativně stálé střední Evropě bychom asi nenalezli mnoho dalších případů států, které existovaly tak...
Včera, 08:11
Podzim začal tak hezky, řekne si možná nejeden z vás, pomýšlející na změnu dodavatele energií....
26.10.2020
V Česku začne od středy kvůli epidemii covidu-19 platit zákaz nočního vycházení. Vláda na dnešním...
26.10.2020
Stromy nám v posledních letech takřka mizí před očima. Sucho a kůrovec ztěžují stromům život....
26.10.2020
Sexuální násilí je palčivé téma, které se může týkat tisíců i desetitisíců dětí. Na prevenci...
Reklama