Šest českých vesnic v horách nad Dunajem v Rumunsku. Svatá Helena, Rovensko, Bígr, Eibenthal, Gernik, Šumice. Na pomezí se Srbskem, kde je také jedna česká dědina. Češko Selo. Ta místa si prostě zamilujete.
Je krátce před prázdninami a možná se právě rozhodujete, kam letos v létě vyrazíte. Koronavirová cestovatelská opatření se zásadně uvolňují a tak by to už neměl být problém. A pro mě osobně je to jedno z nejkrásnějších míst na této planetě.
Výpravy a toulky po kopcích a horách, běhání, koupání v banátských potocích, noci na salaši nebo pod širákem u ohně s kytarou. Když potkáte někoho z místních, zazní „Pozdrav Pán Bůh!“ To se prostě v Banátu „muší“. A „nynčko“, které jste možná kdysi četli v povinné literatuře, vás tu bude hladit po uchu a duši na každém kroku. Většina místních je ráda, když se za nimi zastaví lidi z vlasti jejich předků. Jsou rádi, když si s vámi můžou popovídat. A já jsem za to taky vždycky rád. A nikdy se mi nechce odcházet a odjíždět.
V českých vesnicích žijí potomci Čechů, kteří sem odešli hlídat hranice habsburské monarchie. Například v Eibenthale žije Jeník s Anuškou. Jeník je jedním z posledních kolařů v Evropě, vyrábí loukoťová kola bez jediného šroubu. A nádherné houpací koníky z lipového a akátového dřeva. Jeníkova žena Anuška zase peče skvostné koláče. A vůbec skvěle vaří. Na to si v Banátu potrpí všichni. Rozhodně tu nezhubnete. A to nejen díky jídlu. Ale i díky legendární višňovce.
Banátská krajina je rajsky nádherná. Hluboké lesy, divoká zvěř, v létě louky plné bylin. A také skály a vodopády. Z darů banátské přírody místní vyrábějí výborná povidla, šípkovou a chilli omáčku, sýry, sušené maso či čajovou směs ze sušených bylinek sesbíraných na místních loukách. Jeden z nejlepších čajů, jaké jsem kdy pil. Nevyrovnají se mu ani ty srílanské.
Všechny tyto dobroty vyrábějí i v nově vzniklé Manufaktuře. Vymysleli ji a začali provozovat vedle hospody U medvěda a restaurace v Eibenthale, kterou také vystavěli, tři kluci. Dva z České Lípy a jeden právě z Eibenthalu. Štěpán Slaný, Honza Duben a Tiberiu Pospíšil. Zajišťují tak krajanům práci, která tu po neštěstí v antracitových dolech v roce 2005 a jejich následném uzavření chybí. Chtějí, aby odsud lidé neodcházeli a vesnice se nestala skanzenem. A také tu každý rok v srpnu organizují festival, který letos oslaví desátý rok existence. Ukazují, co dokáže lidská vytrvalost a víra, že má smysl posouvat věci dál a jen neprojídat život. Kluci festival vykřesali prakticky z ničeho a každý, kdo na něm byl, vám potvrdí, že je to filtr na blbce. Na banátském festivalu neexistují hranice mezi účinkujícími a návštěvníky. Začíná už na smíchovském nádraží, protože od roku 2017 na něj organizátoři vypravují půl kilometru dlouhý vlak. Nejdelší vlakový expres v novodobé evropské železniční historii. Loni se festival kvůli pandemii nemohl konat v Banátu, ale v Račím údolí v Jeseníkách. A tak naši krajané přišli o významný zdroj příjmů, ze kterého pak mnozí žijí po celý rok.
Pokud se do Banátu vydáte, určitě se ubytujte u místních doma. I když na to budete připraveni, jejich pohostinnost vás překvapí. Stejně jako mě. A krásně vymalované domy plné svatých obrázků.
Ale dost slov. O Banátu se nemá mluvit. Banát se musí zažít. Tak se tam třeba letos potkáme. Festival proběhne od 17. do 21. srpna. Mějte se banátsky a za týden se těším na počtenou 🙂
Váš Honza Tuna
Zdroj: vz
