Když dělníci při zemních pracích v povodí Olše narazili v roce 2016 na první černý kmen, nikdo netušil, co se pod povrchem skrývá. Dřevo páchlo, bylo nasáklé vodou, na vzduchu se rozpadalo a nedalo se ani spálit. Investor Marek Noga mávl nad prvním kmenem rukou. U pátého začal být nervózní. Původní projekt, bioplynová stanice, nikdy nedokončil.
Pod rovným polem bez jediného náznaku ležely pozůstatky lesa starého přibližně 6500 let. Ani předchozí geologický průzkum nenarazil na jediný ze skrytých kmenů. Celkem se z lokality podařilo vytěžit více než tisíc kubíků subfosilního dřeva, což odpovídá přibližně 70 až 80 kamionům běžné lesní kulatiny.
Podle současné teorie tekla Olše před šesti a půl tisíci lety asi tři kilometry od dnešního koryta. Podél řeky se rozprostíral rozsáhlý dubový les. Stromy postupně padaly do vody vlivem eroze a přirozených vývratů, proud je po desetiletí posouval korytem, dokud je nezastavila přírodní překážka. Při dalších povodních je překryly vrstvy sedimentů a bez přístupu vzduchu se část dřeva zachovala až do současnosti. „Každý takový kmen si představuji jako přírodní archiv své doby,“ říká Noga.
Výjimečnost nálezu spočívá nejen ve stáří, ale především v rozsahu. Nejde o izolovaný kmen, ale o soubor dubů z jediné lokality. Vědci mohou porovnávat jednotlivé stromy a rekonstruovat příběh celé krajiny. Izotopy uhlíku a kyslíku mohou přinést data o vodním režimu a podmínkách růstu, chemické a anatomické analýzy zase informace o proměnách prostředí. V jednom kmeni se našly žaludy, v okolí se objevily kusy jantaru. Některé kapitoly příběhu zatím zůstávají nezodpovězeny.
Část nálezu se proměnila v projekt Les civilizací, který se letos představil na světové výstavě Expo 2025 v japonské Ósace. Do Japonska putovalo 133 kmenů symbolicky zastupujících jednotlivé země a organizace. Na projektu se podíleli architekt Sou Fudžimoto a umělci Tony Cragg, Lorenzo Quinn, Vlastimil Beránek nebo Jaroslav Prošek. Na začátku přitom Noga čelil nedůvěře, někteří lidé se ptali, čím je dřevo obarvené, jiní ho považovali za podvodníka.
Před výstavou bylo nutné hodnotu projektu transparentně stanovit pro daňové, celní a pojistné účely v Japonsku. Jako srovnávací materiál posloužilo kvalitní ebenové dřevo a výsledná minimální hodnota projektu byla stanovena přibližně na 45 milionů eur. Nešlo o běžnou tržní cenu dřeva, ale o hodnotu určenou pro účely projektu.
S postupem času se mění i pohled na samotný materiál. Zatímco zpočátku šlo především o to, co z dřeva vyrobit, dnes Noga stále více zdůrazňuje, co by mělo zůstat zachováno pro budoucí generace. „Subfosilní dub nelze jednoduše nahradit. Nový strom může vyrůst, ale nový šest a půl tisíce let starý subfosilní materiál už nikdo nevytvoří,“ vysvětluje. Příští generace vědců budou mít podle něj k dispozici lepší analytické nástroje, a právě proto může být nejcennější částí nálezu ta, která zůstane nedotčena. „Možná v něm existují informace, na které dnes ještě ani neumíme položit správnou otázku,“ říká Noga.
Zdroj: autorský text / ČTK
