I dnes na Moravě existuje několik spolků, ba dokonce i politických stran, které se snaží o obnovu zemského zřízení a podporují moravskou myšlenku jako samostatné země, byť v rámci České republiky. Od zániku Moravského zemského sněmu jako zákonodárné instituce Moravského markrabství dnes, 28. února, uplynulo 109 let.
Na rozdíl od Čech Morava nemá vyhraněné „hlavní město“, většinou se o tento titul přetahuje Olomouc s Brnem. Podobná situace byla i v dřívějších dobách, kdy Moravský zemský sněm zasedal střídavě v Olomouci a Brně. V počátcích svého působení dokonce i ve Znojmě.
Sněm prakticky vznikl v roce 1288, kdy se setkáváme se shromážděním vysoké šlechty, rytířů, olomouckého biskupa, opatů a vyslanců královských měst, ačkoliv snahy o zřízení této instituce byly už i dříve. Sněm se skládal ze tří kurií: panské (vyšší šlechta), rytířské (nižší šlechta) a prelátsko-měšťanské (společná kurie církve a měst). Zastoupení výše zmíněných stavů pak v proměnlivé míře tvoří zemský sněm jako státní orgán, jenž se výrazně podílí na moci v zemi. K tomu ve značné míře přispěly i inaugurační diplomy Jana Lucemburského z června roku 1311.
Vzhledem k vazbám Moravy na královské instituce bylo vymezení pravomocí zemského sněmu často problematické. Jeho sféra vlivu se tedy ponejvíc týkala oblastí, náležejících nedotknutelným zemským svobodám. Mezi ně patřilo schvalování berně, svolávání válečné hotovosti, výše cel a mýt nebo volba panovníka při změně dynastie. Moravský zemský sněm dosáhl významného privilegia, že nemusel vyžadovat královské potvrzení svých usnesení, které bylo v ostatních zemích Koruny české nutností.
Slované a Němci přáteli, šlechta bez výsad
Na revoluční dění v Evropě zareagoval i Moravský zemský sněm. Na rozdíl od Čech, kde se sněm toho roku vůbec nesešel, se Moravané rozhodli pro reformy. Nový, volený a ústavodárný sněm zahájil činnost 31. května 1848. Díky velkému zastoupení rolnictva bývá nazýván jako selský sněm. Návrh ústavy, který byl jeho dílem, nesl široce liberální rysy. Mj. se v § 9 šlechtě v zemi moravské měly zrušit všechny výsady a přednosti. Zajímavým a pro Moravu tehdejší doby specifickým rysem byl poměrně bezkonfliktní vztah německé a slovanské populace. Oběma stěžejním etnikům země byla v návrhu definována stejná práva, včetně práva uživatelské řeči. Kromě ústavy se sněm i zabýval českými státoprávními požadavky vzešlými v revoluční Praze. Moravané je tehdy radikálně odmítli.
Nástup Františka Josefa na trůn však znamenal prozatímní konec vnitřních svobod jednotlivých zemí, a monarchie se tak na jedno desetiletí vrátila k absolutismu.
Nová doba a konec sněmu
Únorová ústava roku 1861 kromě mnoha jiného umožnila zřízení nových zemských orgánů, které stály již na volených členech. Zákonodárná moc Moravského zemského sněmu se zaměřovala na zemědělství, veřejné stavby, dobročinné ústavy a zemský rozpočet. V této podobě moravský zemský sněm s drobnými úpravami existoval až do roku 1905, kdy došlo k tzv. Moravskému paktu. Počet poslanců se rozšířil na 151, přibyla 4. všeobecná kurie a voliči byli rozděleni do národnostních katastrů. V podstatě tato reforma znamenala, že moravští Němci přišli na sněmu o většinu, kterou do té doby měli. Poslední zasedání sněmu bylo ukončeno 28. února 1914. První světová válka znamenala konec jeho činnosti a Československá republika na tuto instituci nenavázala. Její vznik je zároveň zánikem zemských sněmů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
Zdroj: Wikipedia
