Slibná kariéra šumperského děkana
Kryštof Alois Lautner se narodil v Šumperku, v rodině měšťana z předměstí. Po studiích v Olomouci odešel do Vídně, kde získal hluboké znalosti ve filozofii, právu a nakonec také v teologii. Už jako vzdělaný magistr se vrátil na Moravu, kde byl vysvěcen na kněze. Tou dobou bylo Lautnerovi už 35 let, ale trvalo ještě 10 roků, než vypršela jeho učednická dráha. Po menších farnostech se postupně dopracoval až k postu šumperského děkana.
Oblíbený kněz
Osvícený kněz byl ve své farnosti velmi oblíben. Vzdělaný muž rozuměl přírodním vědám, filozofii i literatuře. Jeho knihovna čítala několik set svazků, včetně fundamentálních knih o čarodějnictví – ano, vlastnil i skandální Kladivo na čarodějnice. Kromě toho hrával na housle, rád se napil a pobavil s farníky. Dokonce toleroval i nekatolíky. Zdálo se, že kněz i jeho přestavení prožijí klidný a šťastný život. Jenže opak byl pravdou – právě Lautnerova farnost se stala jedním z ohnisek čarodějnické hysterie.
Krutost a ziskuchtivost mocných
Začalo to celkem nevinně, když jakási žebračka odnesla z kostela hostii. Farář ji udal, případ se nafoukl, a co čert nechtěl, na místo byl povolán nechvalně proslulý inkvizitor Jindřich Boblig z Edelstadtu. Vzdělanosti moc nepobral, zato nenávistí oplýval dostatečně. A pustil se rychle do díla – nejprve ve Velkých Losinách a později v bohatším Šumperku. Šlo totiž o majetek a peníze, které byly obětem zabavovány a ze kterých měli soudci tučný podíl. Ziskuchtivý inkvizitor zde řádil dlouhých 16 let a jeho největším „úlovkem“ se stal právě děkan Lautner.
„Důkazy“ proti svatému muži
Boblig měl na Lautnera spadeno od počátku. Dobře věděl, že odsoudit duchovního není jednoduché, a proto byl trpělivý. Pomalu tedy sbíral mučením vynucená svědectví čarodějnic, které postupně posílal do plamenů. Faktem je, že se neprojednával pouze Lautnerův případ, ale udání proti dalším představitelům duchovenstva olomouckých diecézí bylo více. Boblig vypracoval obvinění například i proti rýmařovskému faráři Pabstovi, ale v jeho případě nebyla svědectví „průkazná“, a proto zatčen nebyl. To děkan Lautner takové štěstí bohužel neměl. Také mu uškodilo, že bránil obviněné z čarodějnictví a že proti němu svědčili i jeho přátelé. Rovněž Lautnerovi představení dali nakonec pod tíhou „důkazů“ svolení, a tak byl osmapadesátiletý duchovní po výpovědích 30 svědků zatčen a uvězněn.
Oběti tortury
Pět let trval šumperský kněz na své nevině, přestože ho jeho blízcí osobně usvědčovali z čarodějnictví. Mučení je zlomilo, do očí mu vmetli i tituly jako například boží zaprodanec. Lautner však stále odolával. Jednou potvrdil svou „vinu“, ale opět odvolal. Až když biskup Karel II. z Lichtenštejna-Kastelkornu povolil mučení, Lautner se po mnoha dnech kruté tortury ke všemu „přiznal“ a podepsal doznání. Přestože měl silnou víru, léta krutého věznění a mučení jej nakonec také zlomila.
Modlitby v plamenech
Po podpisu „doznání“ chladný biskup, který nečinně přihlížel všem čarodějnickým procesům, poslal na smrt i šumperského kněze. Ještě mu v kostele nechal vydřít do krve na hlavě a na rukou místa, která byla před lety pomazána svatým olejem. S ďábelským vzezřením, záměrně neholený a nestříhaný, kráčel Lautner jako kněz na popraviště po boku mnohých odsouzenců. I když sám duchovní útěchu odmítl, do smrti se nepřestal dovolávat pomoci všech svatých.
Přivázali jej řetězem ke kůlu a zapálili pod ním připravenou hranici. Jediné gesto milosrdenství projevil biskup tím, že nechal Lautnerovi přivázat na krk pytlík se střelným prachem, aby mu ulehčil umírání. Výbuch ale děkana nezabil, pouze mu spálil kůži na obličeji. I když už kruté plameny šlehaly do výše, bylo stále slyšet horoucí modlitby. Kdekdo věděl, že neumírá zaprodanec pekel, ale svatý muž…
Hrůzné procesy pokračovaly dalších 10 let a celkově se v nich Bobligovi podařilo popravit 100 nevinných lidí…
