Ve středu 5. prosince 1984 obcházel pražské děti Mikuláš s anděly a čerty. Kriminalisté si ale ten den pamatují kvůli „případu Panenka“, sexuálně motivované vraždě v Praze 10, o jejíž vyšetřování se živě zajímala široká veřejnost. Na primitivního psychopata Jaroslava Kadlece vyšetřovatele nakonec přivedla pejskařka, jejíž kokršpaněl „vyštěkal“ pachatele krátce před činem ze křoví.
Jeho budoucí oběť Ludmila Pražáková se vracela z restaurace U sadu, kde se scházela s partou mladých lidí, se kterými v létě jezdívala na čundry. Kvůli jejímu půvabu ji v partě přezdívali Panenka. Nezůstala tam ale ani do konce, protože se o ni bála její nevidomá maminka. Ta přišla o zrak právě při porodu dcery Ludmily.
„Hučelo mu v kládě!“
Onoho večera se k jejich partě, jako už několikrát, snažil připojit také devětadvacetiletý pomocný dělník Jaroslav Kadlec. Rád se napil a pak mu, jak říkával, začalo „hučet v kládě“ a dorážel na ženy. Ludmilina parta s kytarou ho mezi sebou ale nechtěla, a když dívku obtěžoval a zval na panáka, bez milosti ho z hospody vyhodili.
O několik hodin později ji přepadl v průchodu domu, kde bydlela, odvlekl na dvůr a brutálně uškrtil. A i když to měl v plánu, ke znásilnění ale vůbec nedošlo, protože vyvrcholil předčasně. Jak se později ukázalo, osudovou se Pražákové stala věta, kterou Kadlece odmítla. „Co bych s tebou dělala, ty impotente!“ řekla mu prý.
„Chudák Pražáková si neuvědomila, koho má před sebou. Že i kriplík, kterým opovrhovala celá hospoda, může být za určité souhry okolností smrtelně nebezpečný,“ komentoval to později vyšetřovatel případu, legendární šéf pražské mordparty Jiří Markovič. Rozzuřený Kadlec dívku škrtil tak silně, že ji zlomil jazylku.
Kokršpaněl a jeho panička
Tělo bylo objeveno druhý den ráno. Kriminalisté se dlouho neměli čeho chytit. Věděli, že pokud pachatele nedopadnou do 48 hodin, šance na jeho vypátrání se rapidně snižují. Proto se prostřednictvím médií obrátili na veřejnost, ale v podstatě bezvýsledně.
Až týden po vraždě se ozvala klíčová svědkyně – majitelka kokršpaněla, kterého krátce před vraždou venčila nedaleko Botiče. Pes v jednu chvíli začal štěkat na křoví, a kdyby nebyl na vodítku, vběhl by do něj. Po chvilce se odtamtud vynořil Kadlec, kterého dobře znala. Bylo to pouhých osmdesát metrů od pozdějšího místa činu.
Vyšetřovatelé rychle zjistili, že Kadlec má za sebou už několik konfliktů se zákonem, většinou týkajících se žen. Vždy se stejným scénářem – opil se a pak začal ženy agresivně napadat. Naposledy to udělal v listopadu předchozího roku ve Františkánské zahradě v centru Prahy, kde jednu ženu násilím odvlekl do křoví. Naštěstí jej při tom viděli dva cizinci, kteří ho zpacifikovali a zavolali Veřejnou bezpečnost. Kdyby byl za pokus o vraždu ve vazbě, Pražáková mohla žít. Příslušníci bezpečnosti z Prahy 1 to však tenkrát klasifikovali pouze jako omezování osobní svobody. Během vyšetřování tohoto napadení tedy Kadlec zůstal na svobodě.
Dlouhé zapírání
Kadlec při výslechu dlouho odolával, zapíral a odváděl pozornost. Přiznal, že Pražákovou znal i že ji ten večer napadl u jejího domu, tvrdil však, že jí jen podkopl nohy a odešel. „Já se trochu opil, ale takový gauneřiny nedělám. Nejsem žádnej mordýř,“ tvrdil Markovičovi.
Jenže na těle oběti, a to i na jejích genitáliích, se našlo černé vlněné vlákno, které pocházelo z Kadlecových kalhot. To vysvětlit nedokázal. A právě k tomu, a také ke svědectví pejskařky, se Markovič opakovaně vracel.
Kadlece charakterizoval jako primitivního psychopata s mindrákem ve vztahu k ženám. „Pro slušný holky jsem byl vždycky nula, vždycky se ode mě odtahovaly, na mě se chytla maximálně nějaká kurva,“ postěžoval si opovrhovaný psychopat Markovičovi. Až po několikahodinovém výslechu přišel zlom a Kadlec se sám přiznal. Za vraždu krásné dívky byl odsouzen na 23 let odnětí svobody.
Zdroj: Český rozhlas, Blesk
