Booth se narodil se v městské části Sneinton v anglickém Nottinghamu jako jediný přeživší potomek Samuela Bootha a Mary Mossové. Jeho otec byl na tehdejší dobu poměrně bohatý, ale kvůli několika špatným investicím rodina během Williamova dětství zchudla. V roce 1842 byl jeho otec na mizině a nemohl si už dovolit platit poplatky za školné svého syna. Coby třináctiletý chlapec se Booth stal zastavárenským učněm. Jeho otec zemřel později téhož roku, a tak se Booth se svým učňovským platem stal živitelem své matky a sester.
Po dvou letech svého učňovství uvěřil v Boha a stal se zapáleným křesťanem a metodistou. Začal hodně číst, naučil se dobře psát, rozvinul své řečnické schopnosti, a stal se laickým metodistickým kazatelem. Nejvíce ho k evangelizační práci povzbuzoval jeho nejlepší přítel Will Sansom. Ve 40. letech 19. století Sansom a Booth začali společně kázat nottinghamským chudým a „hříšníkům.“ Booth by nejspíše zůstal Sansomovým společníkem ve službě „Misie“, jak Sansom tuto službu nazval, ale nebylo mu to umožněno, protože Sansom v roce 1848 zemřel na tuberkulózu.
Téhož roku 1848 skončila Boothova učňovská léta. Celý další rok strávil hledáním vhodnějšího zaměstnání, než je práce v zastavárně – neměl tuto práci rád a považoval ji za nekřesťanskou už samotnou její podstatou. V roce 1849, ač nerad, opustil svou rodinu a přestěhoval se do Londýna, kde si našel práci i ubytování v jedné zastavárně. V Londýně se snažil i nadále kázat, ale byl rozčarovaný z toho, jak málo příležitostí ke kázání v nějakém svatostánku se mu naskytlo. Proto na tento způsob kázání rezignoval a rozhodl se pomocí evangelií oslovovat davy pod širým nebem, v ulicích a na Kenningtonském kriketovém hřišti.
V den svých 23. narozenin, 10. dubna 1852, nechal práce v zastavárně a stal se kazatelem na plný úvazek v hlavním ústředí církve v Binfieldské kapli v Claphamu. A už následující měsíc se William zasnoubil s Catherine Mumfordovou, s níž se 17. 6. 1855 oženil. V šťastném křesťanském manželství se jim narodilo 8 dětí. V listopadu 1853 pak byla Boothovi nabídnuta funkce duchovního ve Spaldingu v Lincolnshiru.
Nadšený kazatel se postupně stal významným metodistickým evangelistou, ale dvakrát ho netěšila rozhodnutí výročních konferencí jeho církve, na kterých byl pokaždé pověřen pastorací v jedné farnosti. Často totiž musel svou farnost zanedbávat kvůli evangelizačním kampaním, na které byl zván. Na konferenci v Liverpoolu v roce 1861, poté co strávil tři roky na farnosti v Gatesheadu, byl jeho požadavek na post evangelisty na plný úvazek znovu odmítnut. A Booth, který z toho neviděl žádné východisko, na službu ve své církvi Methodist New Connexion rezignoval.
Brzy mu bylo zakázáno kázat ve všech metodistických shromážděních, a tak se stal nezávislým evangelistou. Jeho učení ale zůstalo stále stejné. Kázal o svatosti a o tom, že věčné zatracení je osudem všech, kteří nevěří evangeliu Ježíše Krista a neuvědomují si nutnost pokání za hříchy. Učil, že opravdová víra se projeví tak, že lidé budou žít životem plným lásky k Bohu a k lidstvu. Záhy získal mnoho posluchačů.
V roce 1865 založili manželé Boothovi „Křesťanskou probuzeneckou společnost“ ve východním Londýně. Ve všedních dnech pořádali shromáždění každý večer, a v neděli jich měli dokonce několik. Nabízeli na nich odpuštění, spásu a křesťanskou etiku těm nejchudším a nejpotřebnějším, alkoholikům, zločincům a prostitutkám. Křesťanská probuzenecká společnost byla později přejmenována na Křesťanskou misii. Roku 1878 Booth založil „Armádu spásy“ (Salvation Army), která za devět let získala do svých služeb 5684 důstojníků. Pro potřeby své armády začal roku 1880 vydávat týdeník „The War Cry“ (Válečný pokřik) a napsal řadu knih. Jeho následovníci dělali to, co kázali – vykonávali sebeobětující se křesťanskou a sociální práci. Otevřeli například obchůdky „Jídlo pro milión“, kde vydávali polévku zdarma, a když se jim někdo za jejich nadšení a křesťanskou službu posmíval, velkoryse to přehlíželi.
Při své činnosti se Armáda spásy setkávala s velkým odporem ze strany prodejců alkoholu, kteří se obávali, že po jejich kázání lidé přestanou pít. Armádou spásy organizovaná shromáždění byla fyzicky napadána, jen v roce 1882 to postihlo jejích 662 vojáků, z toho bylo 251 žen a 23 mladších 15 let. Mnozí Bootse považovali za diktátora a některé z jeho vlastních dětí od něho odešly. Jak ale jinak by měl vést organizaci fungující vojenským způsobem?
Nikdo také nikdy nemohl popřít, že s utrpením svých spoluobčanů bezvýhradně soucítil. A dokonce i komunisté, kteří potírali všechna náboženská vyznání, uznávali, že Armáda spásy, na rozdíl do jiných, pro ty nejpotřebnější skutečně něco konkrétního dělala. A dělá dodnes.
