Píše se rok 1914 a na evropském kontinentu se schyluje k první světové válce. V do té doby největším konfliktu v dějinách lidstva bojovali i čeští vojáci, a to jak v rakouských, tak i jiných uniformách. Jak šly měsíce, mezi bojujícími stranami přibývalo mrtvých i raněných, kteří se odváželi k operacím a na léčení do vnitrozemí. Tisíce vojáků tak bylo dováženo i do Prahy, kde se na jejich přepravě do nemocnic podílely Elektrické podniky.
Společnost pro tento účel vyčlenila 18 osobních motorových vozů, které byly upraveny tak, aby sloužily jako sanitní tramvaje. Okna byla například nahrazena zvláštními stahovacími plachtami. Do vozů se vešlo šest až osm nosítek s raněnými. Tyto tramvaje byly schopny najednou přepravit až 540 lehce zraněných a 132 těžce zraněných vojáků.
Jak celá operace probíhala?
Ranění či nemocní vojáci byli vlakem dopraveni na pražské nádraží císaře Františka Josefa (dnešní hlavní nádraží), odkud byli právě sanitními tramvajemi rozváženi do nemocnic. První takový vlak do Prahy dorazil hodinu před půlnocí 2. září 1914.
Zajímavá je statistika tohoto provozu, sanitní tramvaje totiž celkem do konce války přepravily 700 tisíc raněných vojáků a pro tuto přepravu pacientů byly dokonce postaveny kolejové sanitní odbočky do nádraží, do Všeobecné a vojenské nemocnice u Karlova náměstí a do provizorních prostor pro rekonvalescenty na Letné.
Fungovala i pohřební tramvaj
Vzhledem k bojům na frontě je logický i následující krok, který byl učiněn v roce 1917 – došlo k přestavbě tramvajového vozu č. 152 na vůz pohřební. Samotná vozová skříň měla dvě oddělení, do kterých se daly uložit dvě až čtyři rakve.
Pohřební tramvaj vozila zesnulé vojáky z pražských nemocnic na Olšanské hřbitovy a na Vinohradský hřbitov v letech 1917 až 1919. Pro její černou barvu a stříbřitě bílé smuteční kříže po stranách ji Pražané přezdívali Černá Máry.
Pohřební tramvaj celkem přepravila 1 042 zemřelých vojáků na hřbitovy po celé Praze. Poslední jízda této tramvaje proběhla 17. června 1919, hned následující den byl vůz stažen z provozu a v roce 1922 už jezdil opět jako osobní. Sloužil ještě dlouho, přesněji až do roku 1933, kdy byl z osobní dopravy vyřazen, a až do roku 1936 zastával funkci posunovacího vozu v ústředních dílnách strojírny Rustonka.
Zdroj: ČERNÝ, David. Nová tajemství Prahy.
