Památný den sokolstva připomíná událost, která se stala roku 1941. V noci ze 7. na 8. října totiž gestapo v rámci „Akce Sokol“ zatklo 1500 sokolských činovníků. Ti byli následně mučeni, vězněni a deportováni do koncentračních táborů. Do konce války zemřelo 93 % celé sokolské obce. Během této noci byl navíc Reinhardem Heydrichem podepsán výměr o rozpuštění České obce sokolské. Ta byla nacisty považována za nejnebezpečnější organizaci napojenou na odboj.
Je tedy zrovna sokolská vlajka něco, co by chtěli mít občané Prahy 7 vyvěšené na své radnici? Kdo rozhoduje o tom, že zde zavlaje sokolská vlajka nebo duhová vlajka? Nejsou zrovna toto natolik kontroverzní témata, že by se k nim radnice spíše vyjadřovat neměla? Proč se zde 2. října neřešil světový den nenásilí nebo 4. října mezinárodní den zvířat? Jak může jeden člověk na radnici rozhodnout o tom, že Sokola tam chce, ale nenásilí podporovat nebude?
Tyto otázky si možná pokládá více spoluobčanů. Čtyřem z pěti dotázaných je to však jedno. Dvacetileté Emě se princip vyvěšení duhové vlajky během Pride month líbí, cítí, že je zde podporována, a to alespoň radnicí, jinak se tím však nijak nezaobírá a je jí to v podstatě jedno. Čtyřiapadesátiletá Helena se vyjádřila, že by spíš uvítala, aby radnice pracovala tak, že se to zalíbí celé městské části a nemusela se vymezovat na určité skupinky. Při cestě na Gay pride si romská skupinka mladíků před zastávkou Tusarova stejně neodpustí poznámky a posměšky. Co kdyby místo vyvěšování vlajek radnice řešila spíše to, aby se ty „lesbuchy“ nemusely bát vyjít z domu?
Vzpomínková setkání k událostem, které se tak zásadně podepsaly na fungování České republiky, je rozhodně hezké podporovat. Měly by se však buď řešit všechny, nebo netasit vlajku s žádnou. S výběrem nikdy nebudou spokojeni všichni, a to ani během nouzového stavu, kdy má každý plnou hlavu svých problémů, než aby řešil nějaké vlajky na radnici.
