Když jsme v sobotu večer, 26. února, na webu Našeho REGIONU vyhlásili pod záštitou Nadace Špuntíci materiální sbírku s názvem „Pomozme společně lidem na Ukrajině“, neměli jsme příliš velká očekávání – přece jen je podobných iniciativ opravdu hodně. Už v neděli odpoledne ale bylo sídlo našeho vydavatelství tak plné tašek a krabic s potřebnými věcmi, že se v hale sotva dalo úzkými chodníčky chodit. Ještě ten večer jsme naložili dvě plné dodávky s dekami, spacáky, jídlem, hygienickými potřebami nebo třeba powerbankami a druhý den časně ráno vyrazili směr východ.
Už během cesty přišly první silné momenty, když si nás díky červenému kříži vylepenému na kapotě všímali převážně ukrajinští muži, kteří mířili buď na frontu, nebo vyzvednout své příbuzné. „Vy jste Češi? A vezete pomoc na Ukrajinu? Tak to vám moc děkujeme,“ chodili nám potřást rukou. Někteří z nich mířili vyzvednout své příbuzné, jiní měli v plánu vzít do rukou zbraň a jít bojovat.
Jak jsme se blížili k hranicím, přišla zpráva od našeho ukrajinského spolupracovníka, který žije v Praze, že až do Lvova, kam jsme původně měli namířeno, se nedostaneme. „S dodávkou vás přes polsko-ukrajinské hranice nepustí, a i kdyby ano, tak po cestě zpět budete čekat i několik dní,” stálo v SMS. Nastal čas na plán B, a sice vyložit náklad na polské straně, konkrétně v historickém Přemyšlu.
Uvidí se ještě někdy?
Náš kontakt, který se nás měl ujmout a pomoct s vykládáním, se neozývá. Místní nás nasměrují k supermarketu, kde se vytvořilo improvizované centrum pro uprchlíky, kteří přijíždějí z Ukrajiny autobusy. Na první pohled tu panuje trošku chaos, ale naštěstí si naší SPZky všímá Čech Lukáš, který je v Polsku na služební cestě a volný čas se rozhodl věnovat pomoci místním dobrovolníkům.
Jsou tady stánky, ve kterých dobrovolníci nabízí lidem (převahu tu mají mladé ženy a děti) teplé nápoje a jídlo, hygienické potřeby nebo oblečení. Všichni jsou na sebe milí a usměvaví, solidarita a nasazení místních je obrovské. Bez nich by to tady zřejmě neprobíhalo tak hladce – dle mnoha zpráv na zahraničních serverech se polská vláda na vlnu uprchlíků příliš nepřipravila a zdráhá se vydat na pomoc potřebné finance a ruce.
Lukáš nás seznamuje s koordinátorem Krzysztofem Koralewiczem, který se nás okamžitě ochotně ujímá. „Nejdřív se tady porozhlédněte, dejte si něco k jídlu a pití, a pak pojedeme do centra, kde dodávku vyložíme,“ tlumočí nám Lukáš, kterého nám opravdu seslalo samo nebe – rozumí totiž polsky.
Jdu fotit a natáčet. Zaujme mě hlouček lidí s cedulemi v rukou. Nejdřív si myslím, že jde o nějakou demonstraci, ale když se přiblížím, vidím nápisy jako „To Germany“ nebo „Wroclaw“ a vše se vyjasňuje. Do Přemyšlu na vlastní pěst přijíždí také desítky dobrovolníků svými auty a nabízí zdarma odvoz na západ lidem, kteří tady vystupují z autobusů z Ukrajiny.
Procházím se mezi stánky a to, co se na první pohled jeví skoro jako jakýsi svérázný jarmark, mi při zaměření se na jednotlivce začne drtit srdce. Mladá žena zhruba v mém věku sedí ve všeobecném shonu s nepřítomným pohledem u stolu a jí těstoviny, vedle ní její malý syn. Holčička s panenkou v jedné ruce se osamoceně probírá hromadou poházených hraček. O kus dál utěšuje asi desetileté děvčátko svou o dost mladší vzlykající sestru. Kde jsou asi jejich otcové? A uvidí se s nimi ještě někdy?
Problém, o kterém se nemluví
Jedeme se podívat na hlavní nádraží. „Jezdí tu vlaky z Ukrajiny, jiné pak pokračují dále. Momentálně jich asi sedm čeká na kolejích. Je to tragédie, ti lidé, převážně matky s malými dětmi, nemohou opustit vagony po mnoho a mnoho hodin,” říká koordinátor Krzysztof Koralewicz.
V budově nádraží se dávám do řeči s mladými ukrajinskými slečnami, které umí anglicky. „Máma o nás měla strach, tak nás tady poslala samotné, musela zůstat doma a starat se o babičku. Čekáme tady na tátu, který pro nás jede z Německa, kde pracuje. Chceme se ale co nejdřív vrátit. Máme tam kamarády, školu, Ukrajina je náš domov,“ říká klidně a s úsměvem starší z náctiletých sester.
Problémem, o kterém se moc nemluví, jsou afričtí a blízkovýchodní uprchlíci, kteří se do Polska podle Koralewicze dostali skrz ochromenou Ukrajinu z Běloruska. „Včera tady bylo úplně černo,“ sděluje poněkud nevybíravě a i jeho další řeči naznačují, jak „nebílé“ migranty vnímá. Na nádraží opravdu postávají, posedávají i polehávají skupinky převážně mužů tmavé pleti, ať už s africkým nebo asijským původem. Je jich tady několik desítek. Mluvit nechtějí, a tak si později dohledávám informace.
Před válkou podle ABC News prchají mj. také studenti a další obyvatelé Ukrajiny původem třeba z Nigérie, Indie nebo Libanonu. Videa sdílená na sociálních sítích pod hashtagem #AfricansinUkraine údajně ukazují, že se africkým studentům brání nastupovat do vlaků z Ukrajiny, aby uvolnili místo domácímu obyvatelstvu.
Polský velvyslanec při OSN Krzysztof Szczerski v pondělí na Valném shromáždění prohlásil, že tvrzení o rasové nebo náboženské diskriminaci na polských hranicích jsou „úplnou lží a strašnou urážkou“. „Občané všech zemí, kteří trpěli ruskou agresí nebo jejichž život je v ohrožení, mohou hledat úkryt v mé zemi,“ řekl. Szczerski uvedl, že do Polska byli v pondělí 28. února z Ukrajiny přijati lidé asi 125 národností, včetně Ukrajinců, Uzbeků, Nigerijců, Indů, Marokánců, Pákistánců, Afghánců, Bělorusů, Alžířanů a dalších. Celkově podle něj během krize dorazilo 300 tisíc lidí.
Naši pomoc si zaslouží
Z nádraží konečně míříme k místní tělocvičně, abychom vyložili dodávku. Opět vidíme tucty obětavých lidí, kteří okamžitě začínají odnášet a třídit darované věci. Rozměrná tělocvična je jich plná, rozváží se odtud na různá potřebná místa. Na cestu pak ještě dostáváme velkou termosku kávy, energetické tyčinky a nápoje. „Moc děkujeme, že jste přijeli z takové dálky,“ loučí se s námi dobrovolníci.
Po cestě zpět pak zažíváme ještě jeden moment, který nás utvrzuje v tom, že ukrajinský národ si plně zaslouží naši veškerou pomoc. Na sjezdu z dálnice máme technické problémy. S dotazem, zda nepotřebujeme s něčím pomoct, nám zastaví jen dvě auta – obě s ukrajinskými posádkami. Tak tedy sláva Ukrajině! Hrdinům sláva!
Autor fotografií: Dan Hromada, A11
