Český statistický úřad zahájí 27. března Sčítání lidu, domů a bytů. Při této akci bude nově využito údajů ze systému České správy sociálního zabezpečení a registru obyvatel. Další informace budeme povinně uvádět v elektronických anebo papírových formulářích. Elektronické sčítání začne 27. března a bude trvat do 9. dubna. V součinnosti s Českou poštou, vyrazí sčítací komisaři s papírovými formuláři sedmnáctého dubna a sběr dat bude probíhat až do jedenáctého května. Informace získané při sčítání lidu ovlivňují činnost veřejné správy, obchodní plány a směrování výzkumných a vědeckých institucí a nakonec život každého.
Z historie Českého statistického úřadu se dozvídáme, že, sčítání lidu má své kořeny ještě v dobách, kdy území našeho státu patřilo do Rakousko-Uherské monarchie. Poslední sčítání lidu konané na našem území před první světovou válkou se uskutečnilo v roce 1910. Nově vzniklá Československá republika potřebovala znát co nejpodrobnější demografická data nově vytvořeného státu.
V roce 1919 byl založen Státní úřad statistický jako nový orgán pověřený celostátními statistickými šetřeními. Mezi jedno z nejdůležitějších patřilo sčítání lidu. Podle tradice převzaté z monarchie se mělo konat v roce 1920. To však nebylo z mnoha důvodů možné. Patří k nim především dostatečné přípravy, ale také pro neujasněné hranice Československa a nedostatečná legislativa, kdy nový zákon o sčítání lidu byl přijat teprve 8. dubna 1920.
Sčítání lidu se podle nového zákona č. 256/1920 Sb. uskutečnilo 15. února 1921. Zároveň byl proveden soupis bytů, a to v 28 aglomeracích, které měly alespoň 20 tisíc obyvatel. Obsah sčítání se poněkud lišil od předválečných, nadále však bylo zjišťováno a výsledky byly zpracovány za obyvatelstvo přítomné, nikoli bydlící.
Za politicky nejdůležitější se považovalo zjištění národnosti obyvatelstva, které mělo potvrdit oprávnění vzniku samostatné Československé republiky. Na rozdíl od předválečného zjišťování národnosti na základě „obcovací řeči“, v rakouské části bývalé monarchie byla přijata definice národnosti, podle níž „národností jest rozuměti kmenovou příslušnost, jejímž vnějším znakem jest zpravidla mateřský jazyk“. Tím se měla odstranit pro české a slovenské etnikum znevýhodňující definice národnosti určované podle „obcovací řeči“, která nahrávala německému jazyku. Odkaz přiznání národnosti podle „kmenové příslušnosti“ navíc umožnil, aby se ke své národnosti přihlásili i Židé nebo Cikáni, i když nemluvili hebrejsky nebo romsky. O otázku a definici „národnosti“ byly svedeny nejen boje s reprezentanty československých menšin, ale i uvnitř českého a slovenského tábora. Ačkoli oficiálně existovala „československá národnost“, bylo možno zjistit počet obyvatel české a slovenské národnosti odděleně.
Za důležitou charakteristiku se považovalo rovněž zjištění povolání obyvatelstva, i když nutno poznamenat, že se zjišťovala ekonomická aktivita podle hospodářských odvětví a nikoli za klasické povolání (profese).
Sčítání lidu se podle zákona č. 256/1920 Sb. uskutečnilo 15. února 1921. Výsledky prvního československého sčítání lidu byly publikovány v sedmi svazcích edice Československá statistika. Kromě toho byl vydán první Statistický lexikon obcí v Republice Československé, zvlášť za Čechy, Moravu, Slezsko a Slovensko, který se stal základem pro další lexikony, zpracovávané podle výsledků sčítání lidu. Zpracování sčítání bylo provedeno na Powersových děrnoštítkových strojích. Sčítání probíhá od té doby každých deset let, jen s výjimkou roku 1941, kdy byla druhá světová válka.
