„Dobu dvou let považuji za dlouhou, člověk měl v sobě penzum vzdělání, které mohl hned vrátit společnosti. Dva roky ale musel být na vojně, po návratu mu trvalo, než se zase dostal „do lajny“,“ řekl úvodem k tématu moderátor Valdštejnské besedy v Jazzové sekci Petr Burda. Zeptal se, jak hledí přítomní politici na šikanu, kterou zažívali vojáci při povinné vojně. Nejtvrdší byla podle slov Burdy v letech 1970 až 1980. „Jednalo se o masovou šikanu,“ dodal.
Podle Karla Hoška z KSČM byla šikana nejen armádní záležitostí. „V té době byla bohužel i ve školách, na internátech, v armádě to bylo o to vyhrocenější, protože ti kluci tam byli na dva roky zavření. Týdny seděli v kasárnách, vždy se našla příležitost, že mazák si na bažanta šikanu dovolil. Nebyla to jen otázka let 1970 až 1980, bylo to i ve společnosti, řešili jsme otřesné případy. Mnoho šikany dělali jednotlivci, kteří to měli v sobě,“ dodal.
Primitivní šikana
Předseda Strany zelených Petr Štěpánek uvedl, že dva roky působil ve Stříbře, kde byl podle jeho slov otřesný útvar a vojáci byli otevřeně cvičeni pro „likvidaci narušitele“. „Nebyl jsem armádní nadšenec, chápal jsem ale význam armády. V naší rodině byli jak lidi nasazení, tak profesionální voják. Al ve Stříbře to bylo k zblití. Na velitelských postech to bylo prošpikované komunisticko-protekčními kádry. Ne, že tam nebyli žádní slušní lidi, ale neměli autoritu. Byla tam primitivní šikana, začínající křížem zapáskovanými kanadami, aby bylo vidět, kdo je mazák a kdo zobák,“ řekl.
Řešení až po sebevraždách
Zástupce SPD Radovan Vích zmínil armádní čistky po roce 1968, které se na jejím stavu podle něj podepsali, i to, že většina českých vojáků musela narukovat na Slovensku a slovenských do Česka. „Pokud idiotovi dáte moc a zbraň, je to základ prostředí, které se podobá vězeňskému gangu. Byly perzekuce a kdo po nich zůstal? Táta šikanu zažil,“ řekl Martin Duška za Piráty. „Lampasáci“ podle jeho slov sledovali, jak do mladých vojáků někdo kope, když si někdo stěžoval, byly mu zakázány vycházky. Aby nikdo nemohl z vojny utéci, musel podle slov Duška narukovat na druhý konec republiky. Jednalo se podle něj o systémovou šikanu. „Když se začaly objevovat sebevraždy, začalo se to konečně řešit a ti nejhorší byli vyhození,“ dodal.
Problém tohoto druhu šikany – věřme, že jednou provždy – vyřešilo zrušení základní vojenské služby, ke kterému došlo 1. ledna 2005.
