Bohužel ji vyrobila z jakýchsi třeskutě zdravých obilovin, které ona sice ráda, on však v žádném případě ne. Zhrzený pán tvorstva se tedy šel naštvaně podívat do ledničky a objevil tam párek. Vytáhl ho ven a za studena u ledničky snědl. A druhý den si stěžoval, že ze studeného párku nastydl a že ho bolí v krku. Je to samozřejmě vina jeho ženy. Kdyby měla normální práci, například někde pekla housky, chodila by domů řádně a včas. On by pak nemusel jíst studené párky a neochořel by. Že si za dané situace mohl párek klidně ohřát sám, ho jaksi nenapadlo. Muži přece nejsou na světě proto, aby si ohřívali párky.
„Asi to nevydejchám,“ zakončila příběh ona známá. Moc manévrovacího prostoru ovšem nemá. Firma ji živí, na nemocnou sestru se vykašlat nechce. V časové tísni tedy předložila svému muži pro něj zcela nepoživatelnou večeři. On to pochopil jako útok na svoji osobu a tak také reagoval: „Já, chudák, musím jíst studený párek!“ Chtěl tím říct: „Vůbec ti na mně nezáleží. Cítím se odstrčený a je mi z toho mizerně. Nevím, jak z toho ven.“ Může to však jako chlap přiznat? Nemůže. A proto udělal scénu se studeným párkem.
Má jeden dospělý, soběstačný člověk právo požadovat po druhém člověku ohřátí párku? Jistěže ano. Pokud za to nabídne nějakou protihodnotu. Prodavač hotdogů za tuto službu, včetně párku, rohlíku a hořčice, požaduje kolem 30 – 40 Kč. Moje známá samozřejmě nechce pár pitomých desetikorun, ale ocenila by trochu uznání a podpory. Její muž se však domnívá, že na teplou uzeninu má prostě bez dalšího právo a vymáhá si ho dětinským šprajcem. Zatím nepochopil, že přinejmenším pro něj doba jednostranných práv jednoduše skončila. Kolik studených párků ho asi ještě čeká, než mu to dojde? A nejsou studené párky v tomto případě jen přípravou na ledovou sprchu?
