Jak se máte a co děláte?
Teď sedím a jím strašně dobré indické jídlo.
Myslela jsem, jestli už píšete něco nového?
Nejsem robot. To hned tak nejde.
Já vím, že si vždy dáváte oddychový čas, ale už je to půl roku…
Když jsem v květnu vydala knížku, těžko budu v říjnu psát novou. Já si musím každou knížku odžít. Teď mě navíc deprimuje, co se v naší zemi děje. Jsem na naše vládní představitele naštvaná. Ale snažím se tomu nepodléhat. Strašně moc toho prošvihli. Hlavně důvěru lidí a odhodlání se jejich pokynům podřizovat, když je každý den všechno jinak. I odborníci říkají, že neznají data, že neznají procento opravdu nakažených a těch, co opravdu zemřeli na covid… Ale průser už to asi je. Epidemiologové chtěli dávno zavést jasná opatření, ale premiér to zamáznul a teď hází tenhle stav na nezodpovědné občany. Není to fér.
Máte představu, jak se to bude vyvíjet?
Nevím. Čekám, kdy to chytím. I když dodržuju opatření, abych covid nedostala. Je to zvláštní stav. Skoro závidím všem, kteří už nemoc prodělali a jsou z obliga. Chtěla bych to mít za sebou taky!
Těžce nesu, že je zavřená kultura. Byla jedna z prvních, kdo zákaz dostal. Kolik lidí se asi nakazilo v galeriích? Většina vládních představitelů si myslí, že kultura není důležitá a že jí nikdo ani nepotřebuje. Kultura ale není jenom to, že jdu na výstavu nebo si sednu do divadla. Znamená to, že nějakým způsobem žiju a že mě obklopují hodnoty, které aktivně vyhledávám. Obohacuje mě to. Ale teď bude brzy zavřené všechno, i my asi. Situace je fakt zlá. A jak se o umělcích vyjadřuje náš prezident, to je naprosto ubohé.
Pojďme na chvíli od politiky. Odjeli jste do Bhútánu, pak jste se vrátili a všechno to začalo…
Měli jsme velké štěstí. Zrovna když jsem šla sem na naše povídání, tak mi napsal náš bhútánský průvodce. Ptal se, jak se máme a jestli jsme v pořádku. Pořád spolu komunikujeme, to je moc hezké.
Jak se má on?
Když jsem se ho ptala naposledy, tak byl Bhútán zavřený a on sázel rýži. Musel se zase vrátit k rodičům. Předtím žil v bytě v Thimphu, hlavním městě. Strašně se těší, až to skončí a bude zase moct průvodcovat. Bavilo ho to a byl fakt senzační. Je to moc prima kluk.
A co říká tomu, že je ve vaší knížce?
Rád by ji alespoň viděl. Byli jsme domluvení, že průvodkyně Adventury, která do Bhútánu pojede s dalším zájezdem, mu knížku doveze. Ale moc se z ní nedozví, akorát se tam uvidí. To jo. Jenže zájezdy jsou zrušené…
Nějaký překlad, třeba do angličtiny, se nechystá?
To by musel nějaký nakladatel chtít mou knížku vydat. Bhútán, má láska je něco mezi cestopisem a románem a to je taková trošku nezařaditelná kategorie. Nevím jestli by v jiné zemi uspěla.
Dívala jsem se na webu Knihy Dobrovský a tam se prodává docela pěkně.
Fakt? To mám radost. Já to raději nesleduji, aby mě to netrápilo.
Už přemýšlíte na tím, co budete psát dál?
Chtěla bych začít psát povídky a možná že je propojím do jednoho celku. Ale čekám, až bude špatné zimní počasí nebo ten lock-down. Na jaře přišel, když už jsem měla všechno hotové, tak jsem si říkala, proč to nepřišlo dřív, když jsem 14 hodin denně psala knížku? Těžko se nutím k tomu začít psát. Ne že bych se vyhýbala práci, ale nevěřím, že to dokážu. Proto to pořád odkládám. Knížka o Bhútánu byla v tomhle výjimka, těšila jsem se, až začnu psát, protože jsem znovu náš výlet prožívala. Bylo krásné být znovu na cestě.
Co kromě toho tedy děláte?
Každý měsíc píšu fejeton do Reportéra. Už jsem se konečně popasovala s jeho velikostí. Dokonce mi někdy šest tisíc znaků nestačí. Předtím jsem s tím dlouho bojovala. První rok a půl jsem pokaždé myslela, že to skončím; šlo mi to fakt těžce.Byla jsem zvyklá na mnohem kratší sloupky. Ale teď už vím, že když mám téma, velký fejeton napíšu. Ale zase každý měsíc najít téma… Taky připravuju dvakrát měsíčně vysílání Mikrofóra. To si člověk musí nejen vybrat hosta, ale také se na něho připravit.
Kdy přesně vysíláte?
Jednou za čtrnáct dní v neděli, od půl jedenácté do půl dvanácté v noci, naživo. Všechny rozhovory jsou druhý den na webu a mám je na svých stránkách i já. Rozhovory mě moc baví, protože spisovatelství je dost osamělé povolání. Zvu si lidi, kterých si nějak považuji a kteří mi přijdou zajímaví. Také si občas pozvu hosty trošku naslepo a některé mi přihrála náhoda. Teď zrovna budu mít hosta, kterého znám jen z facebooku. Velmi se mi líbily jeho příspěvky. Moc se na něho těším a současně se samozřejmě taky obávám.
Jezdili jste s manželem v létě na kole?
Pořád jezdíme. I když po Praze se snažím nejezdit, protože to je fakt o život. Občas ale musím projet některými nebezpečnými úseky, tak to kolikrát jedu i po chodníku, protože se bojím. Na kole je člověk příliš měkký terč.
Bydlíte pořád na Smíchově v bytě po mámě?
Bydlím v bytě, který byl proti tomu jejímu. Pronajmula jsem si ho, abych jí byla nablízku. Jenže než vybydlený byt majitel zrekonstruoval, tak se mámě Alzheimerova nemoc tak prudce zhoršila, že jsem ji nedokázala uhlídat. Při pokročilé Alzheimerově nemoci nemůžete nemocného nechat ani vteřinu samotného. Nezvládla jsem být s ní 24 hodin… A tak jsem ji bohužel musela svěřit do domova Alzheimer. Bylo to moc těžké, možná těžší pro mě, protože maminka už ani nevěděla, že není doma; nevěděla vůbec nic. Její byt jsme tedy vrátili a já zatím v tom naproti z osmdesáti procent bydlím. Muž mě tu navštěvuje a já na oplátku jeho v našem venkovském domě. Jsem mámě hrozně vděčná, že jsem se díky ní do domu, kde jsem vyrůstala, vrátila. Prahu už jsem potřebovala k životu. Taky jsem odtud mnohem snáz za maminkou jezdila.
V létě to byl rok, co odešla. Jak jste se s tím srovnala?
Teď už dobře. Odchod rodičů je přirozený běh věcí. A ona byla tak strašně nebohá. Už vůbec nemluvila, nic nevěděla, neuměla jíst, prostě to byl jen takový tvoreček bez minulosti, bez schopností, které si celý život budujeme… I když jsem jí smrt přála, tak jsem se s tím stejně musela vyrovnat. Pokud má člověk hezký vztah k mámě, musí si její odchod odžít. K tomu mi ohromně pomohla cesta do Bhútánu. To byla krásná náhoda a krásný dar osudu. Mám máminu velikou fotku v jediném pokoji, z kterého můj pražský byt sestává, a dívám se na ni vlastně pořád. Nejvíc, když sedím za stolem u počítače. Jsem na ni napojená. Když žila své poslední roky, byla jsem na ni napojená hodně velkým trápením, ale teď jsem napojená vděkem.
Přeskočím od mamky k tátovi – jak vám to teď spolu jde?
Táta stárne, bylo mu devadesát dva let. Docela se drží, ale má své propady. V našem vztahu budou už navždy nenapravitelný mezery.
Zkusím se zeptat na kluky, co budete chtít, tak řekněte…
Nevyhýbám se žádnému tématu. Starší kluci pokračují ve svém životě. Střídají se ve vězení, teď sedí ten mladší, předtím si přes dva roky odkroutil starší. Posílám jim tam balíky… V kriminále vždycky strašně chtějí všechno změnit a žít úplně jinak, chtějí pracovat, starat se o své děti… Mají velké odhodlání. Ale pak je pustí a jsou tam, kde byli předtím. U drog a kámošů, kteří v nich jedou. Už je jim oběma přes třicet let. Mají obrovské dluhy. Jsou mockrát trestaní – recidivisté. Je to smutné, ale změnit to můžou jen oni sami. Nikdo to za ně neudělá. Ale tenhle jejich život trvá už moc dlouho. Asi ho nezmění, když jim za to ani jejich děti nestály.
Co nejmladší syn?
Ten se potýká s tím, co dostal do vínku z genů svých rodičů. Přestože je právník, je strašně citlivý a až příliš empatický. Spousta věcí ho trápí. Teď nejvíc řeší klimatickou krizi. Nedivím se mu. Vždyť jde o jeho budoucnost. Zdědil po nás různá nadání, třeba skvěle tančil modern dance a break dance a potom dělal brazilské taneční umění a byl v tom vážně výborný. A taky vždycky hrozně dobře psal, takže by možná mohl leccos z toho dělat vážně. Ale zápal ho vždycky časem přešel. Nebyl to zápal trvalý, který je k umění třeba. Je strašně těžké u toho vydržet, uživit se tím. A já mu tedy umění jako povolání vůbec nepřeju.
Vystudoval práva, což si sám vybral, odpracoval dva roky v právní kanceláři. Ještě by potřeboval rok, aby mohl dělat advokátské zkoušky, ale v březnu odjel do Berlína na stáž v Bundestagu. Koronavirus ale stáž pro tento rok zrušil, může ji však opakovat příští jaro. Tak v Německu zůstal a tak různě se tam protlouká. Protože se zabývá ekologií, začal se už před lety angažovat v hnutí Limity jsme my a dělá právní servis aktivistům, kteří protestují proti těžbě uhlí. Je dobře, že se musí právem stále zabývat. Přála bych si, aby se k tomu vrátil. Ale je to na něm.
Odnesla jste si něco dobrého z různých pracovních příležitostí, kterými jste prošla?
Naučila jsem se dobře uklízet. To se velmi hodilo v době, když jsem měla domácnost se čtyřmi chlapy. Ale jinak mám pocit, že jsem přišla o nejlepší roky svého života. Teď zrovna jsem měla v Mikrofóru herečku Evu Salzmannovou, se kterou jsme začínaly v poetické vinárně Viola jako herečky, kde s námi byl třeba také Marek Eben. Ona se potom dostala na DAMU a pak do Divadla na okraji, které bylo výjimečné. Prožila tam skvělých asi osm let, kdy se člověk nejvíc hledá, kdy leccos zkouší, kdy jde do všeho po hlavě. Divadlo na okraji byla taková komunita, která žila divadlem. Hledali spolu, co budou hrát a diskutovali, jak a proč, a byli do toho ponoření. Rostli. Lituju, že jsem to nemohla prožít taky, i když jsem rostla jinak. S kýblem vody a hadrem přes smeták…
Váš syn to má teď snazší, než jste to měla vy. Co byste popřála jak jemu, tak mladým lidem v České republice v této době?
Aby se nebáli, aby byli aktivní občani, to znamená aby chodili k volbám, protože spoustě mladých lidí se sice hodně věcí nelíbí, ale na volby pečou. Přitom je to strašně důležité, protože parlamentní demokracie je zkrátka o tom, že si někoho zvolíme. A aby se nebáli mít svůj názor a jít si za ním.
A co byste přála sobě?
Aby mi to ještě pár let myslelo. Aby byl náš syn šťastný. A aby mě měl můj muž pořád rád. A já jeho.
Tereza Boučková
*24. 5. 1957 v Praze
Autorka bestsellerů Indiánský běh, Rok Kohouta a Život je nádherný, dvou filmových scénářů (ke snímkům Smradi a Zemský ráj to napohled ) a desítek fejetonů. Poslední kniha popisuje její cestu do Bhútánu, který spolu se svým manželem Jiřím a přáteli projela na kole.
Dcera významného českého spisovatele Pavla Kohouta. Svého času byla nejmladší signatářkou Charty 77, potýkala se s nepřízní minulého režimu i s adopcí dvou romských chlapců, která se úplně nevydařila. Při psaní svých knih hodně vychází z vlastních životních zážitků a zkušeností.
Mnohem víc se o životě a psaní Terezy Boučkové dozvíte z knihy redaktorky Našeho REGIONu Jitky Kačánové. Pořídit si ji můžete například na: https://www.knihydobrovsky.cz/e-kniha/uprimnost-az-na-kost-269085403
