„Autohlídka nalezla dotyčného ve skleněném přístřešku železniční zastávky. Byl v bezvědomí, při dýchání chrčel, ruce a obličej měl promodralé, u úst a nosu zvratky, z kterých byl cítit alkohol. Strážnice ho uložily do stabilizované polohy, vyčistily jeho dýchací cesty a do příjezdu záchranné služby hlídaly jeho vitální funkce. Podle informací záchranářů 41letý muž zvratky vdechl a úkony strážnic mu v danou chvíli zachránily život,“ uvedla k tomu mluvčí Městské policie hlavního města Prahy Jiřina Ernestová. Strážnice Našemu REGIONu situaci popsaly. „Na nádraží jsme vyjely na základě oznámení, že se tam nachází muž v bezvědomí. Dostavily jsme se tam jako autohlídka. Bylo dopoledne a samozřejmě jsme nevěděly, co se stalo. Mnohdy to je totiž tak, že se lidé bojí někomu pomoci, protože nevědí, zda není opilý, agresivní nebo pod vlivem drog. Svézt se s tím tak může i diabetický stav nebo epileptický záchvat,“ uvedla strážnice Markéta Fišarová.
Muž se normálně nadechl až po otevření pusy
„Běžely jsme tam, abychom dorazily včas, hledaly, kde muž leží. Hanka letěla na druhou kolej, bylo navíc třeba oběhnout protihlukovou zeď. Když na mě Hanka zakřičela, že pána už má, uháněla jsem co nejrychleji k ní. Pán ležel obličejem k prosklené zastávce, zvratky mu vytékaly pusou i nosem, měl napůl otevřené oči. Hanka zavolala záchranku, kde nás navigovali, a já se snažila pána vyčistit. V tu chvíli jsme samozřejmě nevěděly, co se mu stalo. Netušily jsme, jestli ho někdo neklepnul, jestli neměl bodnou ránu, jestli nemá epilepsii nebo diabetes, neměl u sebe žádný batoh, žádný údaj, jaký je jeho zdravotní stav. Nic, jen peněženku a doklady. Nebyl vláčný, jak občas bývají opilí lidé. Pusu jsem mu musela otevřít skoro násilím, přičemž jsem nevěděla, zda mě nekousne. Pán ze záchranky se mezitím Hanky do telefonu ptal, zda pán pravidelně dýchá. Až když se mi podařilo otevřít mu pusu, zaslechla jsem, jak se normálně nadechl,“ popsala. Nevadilo jí v tu chvíli, že klečí na tvrdých kamenech, neštítila se zvratků, prostě jela.
Nebýt pomoci strážnic, muž by nepřežil
„Byl to neskutečný adrenalin, který nás popoháněl snažit se dál a dál,“ uvedla Hana Brabcová. S tím, že čekání na sanitku bylo v tu chvíli nekonečné. „Čas běžel pomalu, a i když tu sanitka byla asi za deset minut, tedy relativně rychle, pro nás to bylo jako věčnost,“ dodala. Vzhledem k neviditelné protihlukové stěně, která u nádraží je, bylo třeba záchranáře přesně navigovat, kde strážnice s mužem jsou. Markéta Fišarová mu stále držela pusu, on ležel na boku, byl ve stabilizované poloze. „Vyčistila jsem mu celou pusu, dál už jsem se samozřejmě bez zdravotnických pomůcek dostat nemohla,“ řekla. To vše se událo v době, kdy zdravotníci byli v plném zápřahu především kvůli covidovým pacientům. Když přijeli záchranáři, pán byl předán k ošetření jim. „Záchranář nám poděkoval, že jsme muži zachránily život, že nebýt nás, už by tu nebyl,“ uvedly strážnice.
Je jiné pracovat s figurínou a s živým člověkem
„Markéta s Hankou jsou parťačky sedm let. Jedna je u městské policie 23 let, druhá 13. Za dobu, co slouží, první pomoc poskytovaly mnohokrát, obě se ale shodly, že tentokrát to bylo jiné, šlo totiž vážně o život,“ uvedla mluvčí Jiřina Ernestová. „Přestože procházíme zdravotnickým školením, teorie se od praxe přeci jen liší. Nepracujete s figurínou, ale s lidskou bytostí. Ten stres a odpovědnost jsou obrovské. Nepřidává tomu ani zvědavá veřejnost, která si nás u toho natáčí a fotí. A to už jsme vážně zažily leccos,“ uvedly strážnice. Často se setkávají s lidmi, kteří jsou podnapilí, různě se placatí, pomáhaly i paní, které se neudělalo dobře po očkování, řeší různé zdravotní potíže. „Tento pán byl ale v čistém bezvědomí, nereagoval na bolestivé podněty, na nic,“ uvedly. Z ocenění, které za záchranu života získaly, mají radost, a to nejen proto, že je s ním spojen zasloužený finanční příspěvek. „Ocenění práce vždycky potěší,“ uvedla Markéta Fišarová.
Práce strážníků není jen o pokutách, ale i pomoci
V terénu se nezřídka stávají hromosvodem lidí, kteří si chtějí na někom vybít vztek. Zároveň si s nimi ale rády popovídají zejména staré ženy, kterým třeba pomohou odnést těžkou tašku s nákupem. Práce městských policistů je zkrátka spjata nejen s dohlížením, udělováním pokut, ale také s pomocí potřebným. Městští strážníci chodí třeba mezi lidi bez domova , nabízejí jim pomoc z potravinové banky a podobně. „Při této práci je možné poznat mnoho lidských osudů,“ uvedla Hana Brabcová. Obě strážnice spolupracují také se sociálními pracovnicemi, které mnohdy doprovázejí na šetření do rodin, kde dochází k zanedbávání péče nebo je tam podezření na týrání dětí. „To nám otevřelo zase jiné obzory,“ uvedla Markéta Fišarová. Děti k nim mají důvěru, roli hraje zřejmě i to, že jsou ženy a umějí s nimi „mateřsky“ promluvit. Zdůrazňují, že podstatou jejich práce je především dbát na prevenci, aby se včas předešlo nejhoršímu.
