Rada města Semily souhlasila s návrhem na navrácení sochy sv. Václava od kostela sv. Petra a Pavla zpět na semilské Riegrovo náměstí a uložila Městskému úřadu Semily zahrnout záměr do rozpočtu města na rok 2023 a zahájit přípravné práce.
Vrátit sochu knížete Václava na svoje původní místo navrhli pánové Ivo Navrátil a Miroslav Šnaiberk, ředitel Muzea a Pojizerské galerie v Semilech.
„Semily se dodnes úplně nevypořádaly s neúctou k historii, danou pokřiveným hodnotovým žebříčkem z dob komunismu. To je i případ cenné sochy svatého Václava, stojící dnes poblíž kostela sv. Petra a Pavla. Sochu patrona země České nechal roku 1864 zhotovit František Ladislav Rieger, aby uctil nejen hlavního českého světce, ale především památku svého otce, mlynáře Václava. Vybral pro ni místo při hlavní cestě, kudy chodili kupci i měšťané na trh, děti do školy
a všichni v neděli do farního kostela. Neméně důležité ale pro něj bylo i to, že odkazovala na blízký mlýn, který musel prodat českodubskému továrníkovi Franzi Schmittovi a který byl zanedlouho zbourán.
Rieger se radoval se, jak je socha zdařilá a může se právem nazývat uměleckým výtvorem. Jistě to bylo i gesto národní hrdosti a určitý symbolický vzdor, že se mlýn dostal do německých rukou, což mu Semilané měli dlouho za zlé. Socha věnovaná městu tak byla zřejmě i jakýmsi gestem omluvy.
Její dnes už zapomenutý tvůrce Franz Hergesell pocházel z Frýdlantska. Narodil se roku 1823 v německé učitelské rodině v Oldřichově u Hrádku nad Nisou. Sochařinu se naučil u zkušeného krajana Josefa Maxe, v jehož dílně několik let pracoval jako kameník. V roce 1851 se přestěhoval do Prahy, kde byl přijat za měšťana a oženil se s učitelkou ručních prací Marií Opitzovou. Získával zakázky především na městských hřbitovech, každou chvíli se musel stěhovat a roku 1866 předčasně zemřel. Stalo se tak v dnes už neexistujícím domě 739 na rohu Palackého a Jungmannovy ulice v Novém Městě pražském; jako příčina uvedeno dávení krve; pohřben na Olšanech. Zajímavé je, že o dvaadvacet let dříve v témže domě skončilo trápení se souchotinami malíře Antonína Machka.
Tehdy bylo jeho jedinému synu Františkovi sotva devět let. Později absolvoval Akademii výtvarných umění a stal se vynikajícím sochařem, který Prahu ozdobil monumentálními sochami, pomníky a alegorickými sousošími, jež dodnes obdivujeme. Semilský svatý Václav patřil k otcovým posledním pracím, není-li vůbec tou poslední. Možná chtěl Rieger významnou zakázkou umělce podpořit a sponzorovat i jeho talentovaného syna. Socha představuje stojícího světce v dobové zbroji, s praporcem a štítem s plamennou svatováclavskou orlicí. Na podstavci čteme slova Svatováclavského chorálu: Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě. Nedej zahynouti nám [n]i budoucím. Na zadní stranu soklu nechal pečlivý Rieger vytesat: K oslavě sv. Vácslava a na památku Vácslava Riegra, někdy mlynáře semilského. Narozen dne 19. dubna 1778, zemřel dne 16. dubna 1841. Pochován jest na sáh před poledními dveřmi na Koštofranku. Tuto sochu postavil vděčný syn Dr. Fr. Lad. Rieger 1864.
Socha světce byla vztyčena nedaleko Riegrova rodného mlýna na Bělidlech, v rohu dnešního Riegrova náměstí, proti Johnovu řeznictví (již zbořeno, dnes pojišťovna VZP).
„Dokonce se časem pro tuto část města vžil název Svatováclavské nebo Václavské náměstí. K pražskému Václaváku mělo daleko, tehdy tu stály roubenky, pobíhaly pasoucí se kozy, chyběla dlažba. To se ale brzy změnilo a centrum města se stěhovalo z hořeního, tedy Komenského náměstí právě sem, kde vyrostly krásné moderní domy. V roce 1928, když byl Ladislavem Šalounem dokončen velkolepý Riegrův pomník, vznikly jisté pochyby, zda je hodna o 64 let starší socha světce s ním sdílet jedno náměstí. Nakonec zvítězilo přání rodiny ponechat sochu tam, kde ji Rieger postavil, a dalších padesát let se s ní nehýbalo. Zatím se však Hergesellův svatý Václav stal – tak jako ten Myslbekův na Václavském náměstí – místem, kde se scházeli lidé, aby je skutečně nebo symbolicky ochránil před nebezpečími doby a zvůlí mocných. Bylo tomu tak za prusko-rakouské války i obou válek světových, při vpádu sovětských tanků v roce 1968, při sebeupálení studenta Jana Palacha. Držel zde protestní hladovku Karel Hádek za odstoupení předsedy národního výboru Petra Puturka, podepisovaly se tu archy žádající odchod kolaborantského poslance a ministra spravedlnosti JUDr. J. Němce, atd. Nakonec komunistům došla trpělivost. Těsně před májovými oslavami 1979 se dostavil objednaný autojeřáb a provokativní sochu přenesl na schodiště proti radnici. Problém tak byl pro ně vyřešen,“ uvedli Mixoslav Šnaiberk a Ivo Navrátil na stránkách lokálního zpravodaje Semilské noviny.
„Od roku 1990 se u vyštvaného sv. Václava opět schází semilská veřejnost a hledá v něm posilu proti neblahým jevům v rozdělené společnosti. Je to však prostor malý, špatně osvětlený a „z ruky“, málokdo se tu přes den zastaví. V mnoha městech naší vlasti se daří vracet církevní památky do veřejného prostoru, ze kterého byly v dobách „úspěšného budování socialismu“ vypuzeny a ukryty někam do ústraní, aby nezneklidňovaly pracující. Ať se již považujeme za věřící nebo za ateisty, přece jen jsou stále součástí našich životů, protože nás spojují s minulostí, z níž vyrůstá dnešek. Pan inženýr Josef Karmášek v Semil-ských novinách před časem krásně psal o potřebě vytvořit v Semilech vhodné pietní místo, obdařené duchovní silou. Jeho středobodem by mohla být právě tato socha patrona země České. V příštím roce si budeme připomínat sto dvacet let od úmrtí F. L. Riegra. Jistě budou na jeho počest v celé zemi probíhat různé konference, přednášky a koncerty. Sympozium chystá i semilské muzeum. Riegrovu památku bychom ale mohli vzpomenout i trvalejším skutkem – vrácením svatováclavské sochy zpět do parku na Riegrově náměstí. V městské radě již tato myšlenka nalezla podporu. Obracíme se proto na semilskou veřejnost, zastupitele a orgány památkové péče s prosbou, aby se našla společná vůle k nezbytnému zrestaurování a přestěhování sochy na původní místo. Odkaz největšího semilského rodáka Františka Ladislava Riegra si tuto rehabilitaci určitě zaslouží. Dlužíme mu to,“ podtrhli Ivo Navrátil a Miroslav Šnaiberk svůj návrh.
Zdroj: Semilské noviny
