Svátkem Tří králů vrcholí dvanáctidenní vánoční období. Podle evangelia se 6. ledna původně slavil svátek Zjevení Páně. Svátek Tří králů se k němu přičlenil až ve středověku. Býval plný tradic, zvyků a věštění budoucnosti. Doma je zvykem odstrojit vánoční stromeček a uklidit vánoční dekorace.
Tradice Tří králů je v západní liturgii završením Vánoc. V české tradici je to den, kdy se příbytky lidí, většinou na vesnici, žehnají těmi atributy, kterými kdysi tito králové obdarovali Betlémské dítě. V tento den se žehná voda, křída, zlato a kadidlo. Malí koledníci tedy vykuřují světnice kadidlem, kropí je svěcenou vodou a nad dveře píší jména Kašpar, Melichar a Baltazar. Křížky mezi jmény neznamenají plus, nýbrž křesťanský kříž jako takový, a znázorňují Nejsvětější Trojici. V minulém století se objevila domněnka, zatím nepotvrzená, že jsou to počáteční písmena slov latinské věty, Christus mansionem benedicat, neboli Bůh žehnej tomu domu.
Jsou vzpomínky, které se nám vryjí do paměti už v dětství a vytvoří nesmazatelnou stopu. Vánoce k nim patří naprosto neodmyslitelně. Okoralá srdce jihnou, cynismus každodennosti mizí, zmocňuje se nás nostalgie a zvláštní, těžko popsatelný smutek. Ne, to není ten správný výraz. Je to spíš lítost, že už nevidíme za dárky pod stromečkem bezmocné dítě z Betléma, protože už nejsme dětmi. Ale tak je to správné.
Hlavně proto, že se jedná o legendu, a ta vždycky zůstane do jisté, mnohdy značné míry, neurčitá. Navíc ji lidová tvořivost dokáže někdy dotvořit způsobem zcela nečekaným.