Za zřejmě nejznámějším „honem na čarodějnice“ se musíme vydat do Salemu a vrátit se do roku 1692, kdy v naprosto puritánském prostředí propuklo nevyvratitelné přesvědčení, že se mezi místními obyvateli nachází samotný Ďábel. Stalo se tak navíc už v době, kdy se již evropské ženy pomalu těchto čarodějnických procesů přestávaly obávat…
Jak se dívat na drogy? Různě. Pro někoho je to pouze filozofická kategorie. Nebo úsloví. Výraz, je to pro mě jako droga, je používán velmi často a rozhodně to neznamená, že dotyčný jedinec je narkoman se vším, co si pod tím lidé, drogou nepostižení, představují.
Panský dráb kleje jako pohan. Zde, daleko v polích si to může dovolit. Nikdo ho neslyší. To ale není dobře. To vůbec není dobře. V tuto chvíli by už měla být pole plná lidí, obilí dozrálo a čeká na sklizeň. Jde do vesnice tento týden už potřetí. Pot se z něho jenom lije a štípe do očí. Jazyk se mu žízní lepí na patro. Vyprahlá cesta je plná prachu. Občas mírně zafouká větřík, ale žádnou úlevu nepřináší. Nikde ani živáčka, na podaný džbánek s vodou může zapomenout.