V těchto dnech máme ideální příležitost navštívit staré přátele. Ne, tím nevybízím k obcházení vyhlášené karantény. Čekají vás na stránkách příběhů ve vaší knihovničce a možná, že se tam nudí stejně, jako se nejspíš nudíte i vy. Možná si řeknete, tobě se to mluví, můžeš doma sedět od rána do večera. Ale právě pro tyto čtenáře je tento článek určen. Pro ty, kteří už do práce nemusí a kterým se možná začalo stýskat.
Nebyl to příliš úspěšný den. Můj ironický článek na jedno z nesmyslných rozhodnutí parlamentu, mi pochopitelně odmítli vytisknout. Nedivím se jim a nedivím se ani sobě. Už jednou jsem půl roku seděl a dokonce si vychutnal pobyt na pranýři. To moje psaní mě jednou opravdu přivede do neštěstí. Měl bych se krotit. Mám přeci jen sedm dětí. Jak jen že se jmenoval ten námořník, se kterým jsem se dnes bavil v krčmě, kam jsem přišel zapít svůj vztek? Selkirk? Ano, Selkirk. Přisedl si a já jsem mu objednal rum. A pak znovu a znovu. Pití rozvazuje jazyk a jeho historky byly nesmírně zajímavé. Že bych je sepsal? Dokud to mám v čerstvé paměti. To nikoho pobouřit nemůže. A stejně bych dnes neusnul. Stačí seříznout brk a zapálit novou svíci.