Knihy jsou často jako filmy. Ztotožňujeme se s jejich hrdiny, sníme o tom, že jsme se ocitli v jejich kůži i době, a prožíváme s nimi stejná dobrodružství.
Uplynou léta a my velmi často zjistíme, že příběh, po kterém jsme jako děti nemohly usnout, nás už neosloví. Klouže po povrchu a my se díváme na scény, které nám už nic neříkají. Nechápeme to a zmocní se nás často smutek a rozmrzelost. Ale tak je to správné. Životní zkušenosti totiž srovnaly naše priority hodnot do jiného pořadí a nosit kolty proklatě nízko nás už zkrátka nevzrušuje.
Ale i dospělým čtenářům mohou hrdinové ze stránek románů poradit. Nebo je povzbudit. Udělají to rádi, jenom za nimi musíme přijít. Hrabě Monte Cristo se jistě shovívavě usmívá nad vaším týdnem nucené izolace, v pohodlí, teple a dostatku. Chladná kobka, žalářník, který nemluví, šero a samota. Ne týden, ale čtrnáct nekonečných let.
A co nám řekne tato kniha? Zpěněné vlny, končící bouře, a písečná pláž. Loď zmizela v hlubinách a moře vyvrhlo jen jediného muže, který na ostrově prožije skoro třicet let. Daniel Defoe ponechal svému hrdinovi jenom život, zdravé ruce a rozum. Usoudil, že pro přežití je to dostatečné a nemýlil se.
Váš byt není ani kobka pevnosti If, ani pustý ostrov kdesi v Pacifiku. Pohodlné křeslo, káva a příběh, který nezestárne. Čtenáři jsou vnímaví a jistě dobře vědí, proč tyto příběhy nestárnou. Odpověď je jednoduchá. Protože nás přesahují. Přesahují délku lidského života i doby, ve které se odehrávají. Jsou o lidské nezdolnosti.
Ani Edmond Dantes, ani Robinson, by se dnes, po svých zkušenostech, rozhodně nehroutili pod přívalem katastrofických zpráv, které se na nás hrnou z médií. Buďte jako oni. Třást se strachy, s nosem přilepeným na televizní obrazovce, vám rozhodně neprospěje. Mnohem lepší je obávat se o osudy přátel ve vaší knihovně. Víte předem jak vše skončí, ale i tak jim znovu držíte palce. S dobrou knihou uteče týden jako voda.
