Těch příběhů je neuvěřitelné množství. Jen kulisy se mění, podstata zůstává. I čeština si přisadila. Robinsoni vesmíru, Robinsoni z Kronborgu, Robinsonka… Už ne pustý ostrov a rozdělávání ohně. Už ne první, vyrobená zbraň a první úlovek. Nastoupila technika, moderní doba, civilizace. Dva roky prázdnin, Tajuplný ostrov, Na kometě. Autoři už byli ke svým hrdinům shovívaví a mírní. Již ne zdrcující samota, ale kolektiv.
Jistě, scéna je stále stejná, ale vždy se v příběhu vyskytl jedinec, který ví a zná. Ostatní ho respektovali díky jeho znalostem, a nikoliv jeho fyzické síle. Nezbytnost je nejlepší učitel. Každý ho poslouchá a nejvíc naučí. Vědomí, že musím, abych přežil. To je nejlepší motivace. Kdo však byl předobrazem těchto příběhů? Musíme se vrátit o tři století zpět.
Nutno říci, že autor knihy, která se stane později nesmrtelnou, příliš nezkoumal kádrový profil námořníka, jehož příběh náležitě rozvinul, vybarvil a vyfabuloval vlastní bohatou fantazií. Stalo se tak roku 1719, a jistě nás tedy potěší, že již například Marie Terezie mohla tuto knihu číst.
Tím námořníkem, zralým pro šibenici či provlečení pod lodním kýlem, byl jistý Alexander Selkirk, narozen ve Skotsku roku 1676. Tak jako mnohem později utíkali dobrodruzi či lidé s malérem a hrozbou kriminálu v zádech k cizinecké legii, tak zmizel Selkirk ve svých 19 letech na moře. V roce 1703 se připojil k výpravě slavného mořeplavce a objevitele Austrálie Williama Dampiera. Tento pán byl i pirát, pochopitelně. Ničit španělské lodi, či dokonce jejich osady na pobřeží jaksi patřilo k anglickému námořnímu bontonu té doby, a Dampier byl pirát jaksepatří.
Nicméně Selkirkova bujnost, která pokračovala i na lodi, byla i na něho moc. Na lodi vládne bůh a hned po něm kapitán. Snad nikde jinde není autorita kapitána vyšší než na lodi a Selkirk ji pocítil na vlastní kůži. Nikoliv devítiocasá kočka, nýbrž vylodění za trest. Na ostrově, který dnes nese název Juan Fernandez, ležícím v jižním Pacifiku, necelých 700 kilometrů od pobřeží jihoamerického státu Chile. V porovnání s rozměry Tichého oceánu v podstatě kousek od civilizace. Bylo mu darováno několik zbraní, trochu šatstva, Bible a tabák. Dampier odplul s klidem v duši.
Selkirk se protloukal, jak uměl. K ostrovu připluly několikrát lodi, ale byly španělské a Selkirk si dával moc dobrý pozor, aby na něho jejich posádky nepřišly. Ke cti kapitána Dampiera je třeba říci, že rozhodnutí vysadit Selkirka na pustém ostrově nikde netajil. I přes svůj pokročilý věk se nyní, v roce 1709, již jako pouhý poradce účastnil výpravy, která kromě plánovaných pirátských akcí měla za cíl po necelých pěti letech Selkirkův trest ukončit.
Skotský námořník se tedy vrátil domů, do svého rodiště. Jeho neklidná, horká krev ho však hnala do dalších dobrodružství. Řada milostných pletek, od šestnáctiletých dívek až po ovdovělé hostinské, ho zavedla až do Londýna. Zde se zřejmě v nějaké krčmě seznámil s jistým mužem, jehož jméno bylo Daniel Defoe. Za několik sklenic dobrého pití mu jistě vyprávěl svoje dobrodružství a Robinsonův příběh se stával skutečností. Alexander Selkirk neměl souzeno zemřít na souši. Skonal na žlutou zimnici 13. prosince 1721 na palubě lodi a byl pohřben tak, jak se pohřbívají námořníci. Jeho tělo bylo vhozeno do slané vody u západního pobřeží Afriky.
