Píše se rok 1719, a novinář, spisovatel a věčný politický rebel, Daniel Foe začíná psát svůj slavný příběh. Či spíše příběh námořníka Selkirka, který opravdu existoval a žil na pustém ostrově. Něco se vám nezdá? Já vím, co to je. Tu předponu De, totiž připojil k svému příjmení jen pro to, aby byl považován za šlechtice.
Pan Defoe toho večera zajisté ani netušil, že vytváří nejen nesmrtelného literárního hrdinu, ale i nový literární žánr. Osudy Robinsona Crusoa, námořníka z Yorku, se staly nesmrtelnými. Tři století starý příběh a stále mladý, stále obnovovaný. Nesčetněkrát vydaný a v nejrůznějších podobách. Stačí si jen v duchu přehrát, co se událo změn za těch tři sta let, a kdo všechno mohl tuto knihu číst. Robinsonáda, jako literární žánr se stal nesmírně oblíbeným a hojně využívaným v devatenáctém i dvacátém století.
Johann David Wysse byl jedním z prvních, kteří se pokusili Defoa následovat. Jeho kniha, Švýcarský Robinson, z roku 1812, se pokusila o totéž, jenom trochu jinak. Wysse je velkorysejší. V jeho příběhu ztroskotá celá rodina. Následují verneovky, Tajuplný ostrov a Dva roky prázdnin. Možná, že by sem patřila i kniha Na kometě. Notoricky známé osudy, známých hrdinů.
Ani českým autorům se toto téma nevyhýbá. František Běhounek píše svoje Robinsony z Kronborgu a později posílá trosečníky i do vesmíru. Zřejmě se inspiroval jak autorem prvního Robinsona, tak Julesem Vernem, protože posádka rakety v jeho příběhu, je odsouzena k cestování vesmírem, právě na kometě. Pardon, málem bych zapomněl na půvabný dívčí příběh Robinsonka, od Marie Majerové. Stop, nesmí to vypadat jak čtenářský deník.
Všichni Robinsoni, či Robinsonky získali od svého velkého vzoru to nejdůležitější. Nezlomnou vůli, statečnost, odvahu, pracovitost. A víru. Nedali se semlít osudem. Začali ho vytvářet podle vlastní vůle. Robinsonády nám dávají jasné poselství. Osud je zbabělý pes. Uteče, když na něj pořádně zadupete.
