Důvodem natočení filmu bylo, že se představenstvu na Barrandově líbil úspěch i finanční výnos pohádky Pyšná princezna (1952). Dokonce tvůrcům povolilo prezentovat nadpřirozené síly, což v předcházejícím snímku nemohli.
Jiří Brdečka, spoluautor scénáře, si sehnal všechny dostupné materiály o pohádce Sůl nad zlato v podání různých kultur, a pak sepsal svou vlastní verzi.
Texty písní napsal známý básník a spisovatel Jaroslav Seifert. Původně měl hrát krále František Smolík, ale po obrovském úspěchu historické komedie Císařův pekař – Pekařův císař (1951) byl nakonec jako král obsazen Jan Werich.
Film neměl být komediální, ale obsazením Jana Wericha si herec prosadil humoru o něco víc, a to i toho utajeného. Tak se stávalo, že rodiče, co šli do kina s dětmi, se dobře bavili za údivu dětí, které nevěděly, čemu se dospělí vlastně smějí.
Jedná se o vůbec první film, který si prostřednictvím osobnosti Jana Wericha dovolil kritizovat takzvaný „kult osobnosti“. Jde o scénu, kdy král zvažuje, které z dcer má předat království. Radí se s obrazem zesnulé ženy, kterou oslovuje Maruška. Diváci tehdy v kinech doslova brečeli smíchy, neboť se vědělo, že tehdejší neoblíbený ministr informací Václav Kopecký je typ politika, který se o všem radí doma s Maruškou, svojí manželkou. Obraz byl namalován podle fotografie Mileny Dvorské (králova dcera Maruška) a je tak možné všimnout si „rodinné“ podoby královny s dcerou.
Milena Dvorská se dostala k roli Marušky tak, že si šla po jednom představení k Janu Werichovi pro podpis. Patnáctiletá dívka zaujala slavného herce natolik, že se jí zeptal, zda by si nechtěla zahrát ve filmu a zapsal si její adresu. Adresu však ztratil, a tak pan Wichterle (přítel pana Wericha) dostal pro vyhledání děvčete jen stručné informace: „Najdi mi v Prostějově rodinu Dvorskou, která má dceru s modrýma očima.“
Milena Dvorská chodila v době natáčení na zdravotní školu. Když ji pozvali na kamerovou zkoušku, oblékli jí kostým princezny Krasomily (Alena Vránová) z filmové pohádky Pyšná princezna. Přesně na Vánoce obdržela „pod stromeček“ dlouhý telegram, že získala roli Marušky.
V průběhu natáčení, které trvalo skoro tři čtvrtě roku, bydlela v Praze v podnájmu, ale taky u samotného Jana Wericha ve vile, protože neměla kde přespávat a on za ni v jejích 15 letech cítil odpovědnost. Vlasta Burian si ve filmu zahrál díky Janu Werichovi. Když byl v roce 1945 nařčen z kolaborantství, Jan Werich s Jiřím Voskovcem složil a nazpíval písničku, pojednávající o Burianově zradě. Poté co bylo Burianovo jméno očištěno, Werich začal cítit vinu, a tak se postaral o jeho obsazení do role poradce Atakdále.
O Vlastovi Burianovi bylo známo, že těžko snášel konkurenci. Výjimku v tomto tvořil minimálně právě Jan Werich, kterého Burian uznával a jeden čas ho dokonce trápila vážná Werichova nemoc. Byl jednou jeden král… je Burianův první a zároveň poslední barevný film. Miroslav Horníček hrál prince poprvé a naposledy. Prý prohlásil, že tu roli neměl rád a že v ní byl špatný. Na položenou otázku, jak je možné, že hraje krásného prince, odpověděl: „Když může Kopecký hrát chytrého prince…“
Kostýmy jsou dílem Bohumila Sochora, který je stylizoval do období renesance. Pro svou historickou hodnotu jsou zařazené do kulturního dědictví českého národa pod ochranou Ministerstva kultury ČR, podobně jako kostýmy Jiřího Trnky ve filmu Císařův pekař – Pekařův císař.
Scéna královského vaření byla natočena na poprvé. Po dokončení jejího natáčení údajně celý filmový štáb aplaudoval.Během natáčení měl Vladimír Ráž (Rybář) zlomenou ruku, kterou mu chránila nenápadná dlaha tělové barvy. Paži proto nesměl namáhat, a tak ve chvíli, kdy měl podle scénáře nést Milenu Dvorskou skrze bažinu v náručí, bylo nutné improvizovat. Neosvědčilo se vést herečku na upraveném kole, ani ji za pomoci ostatních členů štábu nést na kládě s připevněným sedátkem. Řešení vzniklé situace vymyslel až jeden z přítomných řidičů. Nabídl se, že půjde bažinou po čtyřech a Milena Dvorská se o něj bude opírat. Scénu, ve které je proto Vladimír Ráž vidět jen od pasu nahoru, se tak podařilo natočit bez ujmy na zdraví.
Scéna, ve které se Maruška líbá s rybářem, se musela točit desetkrát, protože patnáctiletá Milena prý nevěděla jak se to dělá a hodně se styděla.
Kde všude se natáčelo?
Hraniční závora na začátku filmu se nachází v obci Lešany v okrese Benešov a kamenný most, ze kterého sype královské vojsko zabavenou sůl, najdeme u obce Stará Hlína na Třeboňsku. Rybník na konci filmu se rozkládá nedaleko Jindřichova Hradce v Otíně a jmenuje se Otínský rybník.
Dalšími lokacemi, kde natáčení probíhalo, byly Jevany a Třeboň. Mnoho scén se točilo v barrandovských ateliérech.
S využitím: ČSFD.cz
